|
|
z knihy Ultra Violet : Ma leta s Andy Warholem
(Famous for 15 Minutes, My Years with Andy Warhol)
vydalo nakladatelstvi JK, Jan Kanzelsberger, Praha, v roce 1991
Copyright c Ultra Violet, 1988
Ultra Violet (Isabelle Collin
Dufresne) se Salvadorem Dalim v New Yorku (jpeg, 32,7 kB)
pravdepodobne okolo roku 1962, New York
str. 22-23
... Na jare roku 1964 vystupuji, oblecena v exkluzivnim modelu od Chanelove,
protkavanem zlate, ruzove a modre, s cernou sametovou stuhou ve vlasech,
z limuziny Salvadora Daliho pred domem c. 231 na Vychodni 47. ulici na
Manhattanu. Ctvrt neni nicim pozoruhodna, je obchodni. Cihlova budova je
zchatrala, kovove pozarni schodiste rezavi. Prochazim vchodem na
spadnuti. Rozhrkany vytah bez obsluhy, ktery je dostatek prostorny pro nakladni
vuz, uvadim do pohybu s trochou vahani, nebot je to poprve, co neco
takoveho delam. Dvere vytahu jsou aluminiove. Ve ctvrtem patre
vystupuji na betonovou podlahu netrenou na stribrno a do rozlehleho, matne
se lesknouciho interieru.
Okamzite na mne doleha pocit zmaru. Syrova prazdnota - az na zborcenou
pohovku, dostatecne velkou pro menage a cinq, a polamanou drevenou
zidli s latkovym operadlem - ve mne vyvolava podezreni, ze tu horelo.
Ve vzduchu visi pach zasleho koure. Premyslim nahlas, a proto se slysim
jak rikam: "Tady muselo horet."
"Ne."
Na stribrnem pozadi zdi jsem si nepovsimla sveho stribriteho
hostitele. Je to kovovym odrazem sten nebo ma Andy takovou plet od narozeni?
Vypada jako vykoupany v rtuti.
"Doslo tady k nejake katastrofe?."
"Ne."
"Pusobi to tak."
"Hm."
"Vy tady pracujete?"
"Jo, sakra."
"Domnivala jsem se, ze jste malir. V atelierech, ktere jsem videla,
v Daliho, Picassove, citite barvy, vidite malirska platna. Vy tu mate
jen prazdny prostor."
"Prostor, v tom to vsechno je."
"Ted chapu, proc svemu atelieru rikate Tovarna."
"No o tom mi vypravejte. Ja na to prijit nemuzu, ledaze by to tady
byvala tovarna."
Rikam si v duchu: Je alchymista? Nebo je to Ali Baba ve sve kouzelne
jeskyni?"
"Kde mate drahe kameni?" ptam se.
"Tady nekde." Vztahuje to na sve obrazy.
Zaslechnu neco jako zvoneni cinkajicich minci a dojde mi, ze se Andy smeje.
Vsechno, co mne obklopuje, stribrne rozpadajici se steny, trubky obalene
aluminiovou folii jako obrovite vanocni darky, nastribrno nastrikane
kartotecni skrine a stereo aparatura, krasli podkrovi.
V mych vzpominkach se neco probudi. No ovsem: Jsem zpatky v suterennim
byte malire Johna Grahama se stenami pokrytymi zrcadly, ktery mne pred ctyrmi
lety vabil do umeleckeho a erotickeho neznama. kdyz jsem prosla onemi
chimerickymi zrcadly, poztracela jsem tam nekde navzdy prisne katolickou
vychovu i navaznost na primocarou logiku. Tady v tovarne vystoupila
zrcadla z ramu a slila se v jedno jedine obkliceni stribrnych paprsku.
Zase se jednou ocitam v miste plnem kouzla, v risi divu, kde vstupujete
do sebe i ze sebe vystupujete, kde se spolu predhaneji ze vsech sil vzpominky
s fantazii. Vzpominam si na Bily labyrint Salvadora Daliho ve Spanelsku,
jine sidlo sneni a neskutecna, a na stribrne saty, ktere jsem sehnala,
abych omracila mistra surrealismu. ...
str. 26
... Od te chvile jsem propadla Andyho kouzlu. Koneckoncu Francii jsem
opustila zamerne, abych se rozesla s rodinou i tradici. Zkusila jsem to s
Grahamem, s Dalim, s mnoha jinymi. Ted mam zalusk na Andyho. Andy je extremista,
fantasta. Tohle zboznuji. Moje milostne avantyry byly vystredni, kazda
znamenala nove dobrodruzstvi. Nyni pocituji, ze tenhle kejklir me
zavede do dosud nepoznane dimenze. Budoucnost mne vzrusuje, kdyz vstupuji do
noveho veku, do stribrneho veku. Nahle jsem po Andym jako posedla. V nizke
wolframove hladine osvetleni je zabavny, dokonce vzrusujici. Musim ho
svest. To je jediny zpusob, jak zjistit, jestli je skutecny, jestli je clovek,
nebo jenom stribrne oplechovany robot. ...
str. 29
... Andy neni prvni umelec, ktery ma domaciho fotografa. Salvador Dali mel
vzdycky jednoho dva fotografy, kteri stali v kridlech hotelu St. Regis,
jen pro pripad, kdyby tudy prosla nejaka vyznacna osobnost. Kdyz anteny
jeho kniru zaznamenaly v okruhu sta yardu pritomnost osoby stojici za zpravu
v novinach, Dali vklouzl po bok slavne veliciny jako bezec na druhe
startovni draze. Cvak, cvak, cvak a pristi den je jeho fotka v novinach.
...
str. 37
... Priblizne v te dobe, kdy jsem poznala Andyho, jsem sla s Dalim na vecirek
na oslavu narozenin. Kdosi upekl fantasticky vypadajici cokoladovy dort,
vysoce umelecky vyvedeny, s cokoladovymi hoblinkami po celem vrsku a po
stranach. Kolem dortu byla spousta chichotani; myslela jsem si, ze lidi
pobavila ta obzvlast slavnostni vyzdoba. Snedla jsem velky kus. Vyborny.
Po pul hodine se me zmocnil podivny pocit, ze se mi vytahuji rty do
podoby, do jake maji rty vytazene lidi z kmene Ubangi, jak lze videt na
fotografiich z National Geographic. Pozdvihla jsem ruku sest palcu pred
svou tvar v domneni, ze se dotknu rtu, ale nebyly tam, kde jsem se domnivala,
ze budou. Teprve rano jsem se citila normalne. Pak jsem si vzpomnela na to
chichotani a doslo mi, ze dort byl ochucen marihuanou. Znovu jsem si prisahala,
ze uz nikdy vice - drogy mi neprinasely zadne prijemne prozitky,
ale jen neprijemne vedlejsi ucinky. Proto jsem se, kdyz jsem byla s
Andym a jeho partou, drog ani nedotkla.
str. 58
Andyho vic a vic frustruje jeho zevnejsek. Kazdy den se mu na zarudlem
bambulovitem nose objevi novy uher. Plesati. Aby to zakryl, zacina uzivat
maly pricesek. Tupe se vyvine v paruku strizlive velikosti. Paruka je pricinou
toho, ze Andy narozeny ve znameni Lva, vypada jako lev vycpany. Je to pravy
protiklad Salvadora Daliho, nejdiskutovanejsiho ze soucasnych maliru,
narozeneho ve znameni Byka, ktery ztelesnuje sileneho spanelskeho byka.
Ale i se lvi hrivou na hlave nemohl Andy soutezit s knirem, ktery cnel
Dalimu vzhuru k ocnim bulvam. Andy studoval mistrovu techniku - ani ne tak
styl jeho malby jako spis budovani struktury osobnosti.
str. 81
... Pristiho roku 1960 me pozada Mafalda Davisova, kdysi dvorni dama
egyptske kralovny, abych se zastavila v hotelu St. Regis a dorucila Salvadoru
Dalimu ruskou emailovou lzici z osmnacteho stoleti. Nikdy jsem se s Dalim
nesetkala, ale znam ho samozrejme jako flamboyantniho mistra surrealistickeho
malirstvi. V okamziku, kdy se nase pohledy stretnou, jsme si jisti, ze
jsem stvoreni jeden pro druheho. Sveruji se mu, ze i ja trochu, trosicku
maluji. Pozve me, abych se k nemu do atelieru vratila v pet, po sieste.
"Nakreslime fantasticky model," dodava. ...
str. 82-92
Leta s Dalim
Daliho atelierem je apartma v St. Regis, oddelene od apartma, v nemz bydli.
Na pohovce, potazene sametem v barve burgundskeho, spociva neskutecne
obrovity nahy zensky model; latka se leskne pod lampou zastinenou
starobylym salem. Rozmerna humri lastura, ponorena do zlate lazne,
lezi na operadle gauce, prichystana k tomu, aby byla vkomponovana do
portretu Venuse, cekajici telefonicky hovor, mistrovskeho dila,
ktere Dali co nevidet vytvori.
Na sedadlech dvou kresel na nas cekaji velikanske skicaky a tuzky. Dali
upravuje modelciny svetle andelske vlasy, ktere ji splyvaji pod pupik.
Potom ji zdviha pazi - zachazi s ni pritom jako s ohebnou figurinou - a
da ji plnou hrst ususenych mravencu do blondate kozesinky v podpazi.
Dali prohlasuje: "Je sors la peinture de la routine. Cerpam umeni
z denniho zivota. Podpazi nabizi dutinu plnou sladkosti." Pak umisti
telefon vedle Venusiny kycle a humra dava nahoru na sluchatko jako ozdobnou
rukojet.
Nesmrtelny Dali ted kresli zavratnou rychlosti velkolepy akt. Jeho
energicke tahy po papiru zneji jako rychla, lehka prasknuti bicem, tak,
tak, tak. Strelhbite letici carou nacrtava Venusi, dokresluje na misto
vlasy, tak, tak, tak. Zda se, ze mravenci horlive zvykaji heboucke
stvoly rak, rak, rak. Dobyva zivouci Venusi z panenskeho papiru.
Dokoncuje kresbu rychlosti blesku.
Umorne uplatnuji skromnou dovednost nakreslit nohy, trup, siji. Dali mi
nakukuje pres rameno a tvrdi: "To neni spatne, neni to spatne."
Vytrhne mi kresbu z ruky a - tak, tak, tak, - dokonci ji, podepise a
ponecha si ji.
Venuse se obleka. Dali ji polibi na celo a ona odchazi. Obrati se ke
mne: "Dovolte mi, abych vas nakreslil. Stala byste mi modelem?" Saty
ze mne spadnou. Spocinu ve vzrusive poloze Venuse. Dali pristupuje a
poopravuje mi neposlusne vlasy. Rychle me polibi na rty a letmo se dotkne mych
tvari napomadovanymi konecky tuheho, vzhuru stoceneho kniru.
Truni na samem okraji kresla, s jednim kolenem na zemi, spaluje me bourlivymi
ohnivymi pohledy a s preciznosti hodinare - tik, tik, tik - me nacrtava.
Zrcadlo na zadni strane odrazi nas tableau vivant. Ukazuje mi skicu.
Obdivuji uzasny zpusob, jakym nekolika tahy obycejne tuzky vyjadril
odstiny, odrazy svetla a zachytil celou mou osobnost. Rika mi:
"Narozen jako impresionista, odmitl jsem radu sveho otce, abych studoval
malirstvi."
Sklouzne na kolena vedle mne a navrhne: "Jouons a nous toucher les
lengues. Pojdme si hrat na mazleni jazyku." Jako ocarovana, nechavam
se znovu bodnout do tvari, kdyz se jeho nadherne tvarovane rty setkavaji
s mymi. Jeho jazyk, chutnajici po jasminu, se dotyka meho a odnasi mne
do uzemi blazenstvi, kde telo podleha slasti.
"Mon amour," zasepta, "bonjour."
Mam pocit jako sit vzdouvajici se v oceanu jeho vasne. Uchopi zlateho
humra a laska mi jim branici. Otaci mi jeho ocas kolem stehna, aby roznitil
mou obrazotvornost. Zdviham se, abych ho objala. Dotykem mi dava najevo:
"Jeste ne." Posune se, aby mne polibil kolena. Slysim jeho
slova: "Isabelle, la catholique, je t'adore."
Opet se pozdvihnu, abych ho k sobe pritiskla. Znovu mi dava najevo:
"Jeste ne." Vru vasni. Pomyslim si" Tohle je humri past.
V tomhle muzi neni nic normalniho.
Musi mi cist myslenky, protoze me ted laska clankovanym krunyrem
humriho ocasu. Zacinam si prat, abychom se mohli milovat jako dva obycejni
lide. Kdy tohle milostne muceni skonci? "Zboznuju tve
papyry," sdeluje mi Dali. Papyry je plural od papyrus. Nemam poneti na
kterou cast meho tela to odkazuje.
Lapena do pasti jeho humrimi spary, stavam se jeho milostnym zajatcem. Se
rty u nohou koryse pronasi: "Rene Thom, le pere de la theorie de
catastrophes - "
Zazvoneni telefonu nas oba vymrsti. Jak se Dali natahuje, aby hrabl po
sluchatku, zachyti se mu za knir humri tykadlo. Se zivocichem pohupujicim
se mu na brade se ohlasi: "A-l-l-o." Potom popadne humra a mrsti
jim pres pokoj. Ten proplachti rovnou ven otevrenym oknem. Milostna scena
skoncila. Dobra stranka veci spociva v tom, ze je to bezpecne - takhle
v zadnem pripade nemuzu otehotnet.
Onoho vecera vecerime v La Caravelle. Kdyz vchazime, vyfoti nas
paparazzi. Dali mluvi bez prestani nad prirodnimi smazenymi houbami,
kachnou se svestkami, vinem Nuit-St. Georges. Francouzsky rozklada:
"Kouzlo bozskeho Daliho, tedy mne, iluzionisty, spociva na sklenene
plose vyztuzene ocelovymi hreby, ktera te primeje uverit, znovu sebe
sama ujistit ... moje rohy nosorozce jsou neznicitelne, setrvavaji v nepomijivosti
pameti."
Jsem opila jeho slovy. Jako desert mi Dali objednava moucnik s cokoladovou
naplni. "Comme toi, chaude et froide," vysvetluje. Zcistajasna
prohlasi: "Freuduv mozek je jako hlemyzd bez prisad, z gastronomickeho
hlediska bez chuti." Vypravi mi, ze v roce 1938 zcestoval vlakem pul
Evropy, aby se s Freudem setkal v Londyne. "Chtel jsem ho podrobit
psychoanalyze a uzit pri tom sve paranoicke kriticke metody. On mi to
nedovolil." Kratce si oddechnu na dukaz diku.
Moucnik je lahodny, jak ledovy, tak horky. Dali se dotkne meho lokte a rika:
"Tvuj loket je stejne chutny jako patka chleba."
Odpovidam: "Tvoje rty jsou stejne chutne jako sloupane muskatove
hrozny."
"Ne," odporuje Dali, "jako Phidiova varlata, ktera ted
maluji."
Kdyz odchazime z restaurace, Dali misto zaplaceni uctu podepise ubrus.
Navrhuje: Pojdme tady obedvat zitra a kazdy den." Paparazzi nas znovu
fotografuji. Zvedomuji si, jak slavny Dali je.
Na zimu se stehuji do maleho pokojiku, byvale komurky pro sluzku, v
hotelu St. Regis, abych byla nablizku Dalimu. Ano, ma zenu, povahove pokrivenou
Galu, kterou nescislnekrat maloval. Dali prebral Galu francouzskemu basnikovi
Eluardovi. Mezitim Gala odloudila malire Maxe Ernsta jeho zene. Nyni je
Gala zaneprazdnena mladymi chlapci.
Jsem oslnena eleganci Daliho obleceni, dramaticnosti jeho peleriny,
symbolismem fabergeovske hulky se zlatym knoflikem, kterou zdviha v pompeznim
gestu. Memu uchu lahodi zpusob, jakym prehnane vyslovuje kazdou hlasku a
pridava si pritom nekolik vlastnich navrch, takze slovo "limuzina"
vyzni jako "li-moi-ri-si-ne."
Kdyz Dali vejde do mistnosti, kazdy se otoci, aby si dobre prohledl jeho
prosluly knir a bohate tmave vlasy, spadajici na vazanku se vzorkem zlateho
brokatu. Jeho zlutohnedy ocelot tanci pred nim na voditku. Cestuje s
bizarni svitou trpaslicich hermafroditu, silhavych modelek, dvojcat,
nymficek, neuveritelnych krasek, ktere vzdy doplnuje jedno stvoreni
zarazejici osklivosti.
Na jare roku 1962 s nim odletam do Parize a bydlim v jeho hotelu, v
Meurice. Potom letime do Cadaques ve Spanelsku, abychom tam stravili leto.
Na podzim se vracime zpatky do Parize, kde vrcholi sezona, a zijeme zivotem
milionaru, pak dal do New Yorku. Fantaskni pratelstvi se rozviji. Sdilime
umeni, slavu, ideje, nazory na politiku, literaturu, lidi. Nase milovani
je ve stylu Dali, teatralni, vynalezave, ale neuskutecnene nikdy normalnim
zpusobem. Nakonec dochazim k zaveru, ze ma hruzu pred oplodnenim,
hranicici s paranoiou.
V hotelu Meurice na Rue de Rivoli obyva Dali nadherne apartma v prvnim patre,
ktere bylo puvodne rezervovano pro italskeho krale Viktora Emmanuela.
Mnoho jinych kralovskych hlav statu obyvalo tuto radu pokoju. Strop v obyvacim
pokoji je bohate vyzdoben freskou s bilymi rokokovymi amorky. Jsou tu
zrcadla ve vyrezavanych ramech, sedmnact stop vysoka. bily kamenny balkon
s vyhlidkou na Louvre. Bohate zrasene vybledle hedvabi pokryva kazdou
stenu. Dvere jsou obrovske, vyrezavane ze dreva. Mistnost je pozustatkem
pompy z prelomu stoleti.
Ja bydlim v mnohem jednodussim pokoji ve ctvrtem patre. Vytah, ktery
si privolam, je dokonala filigranska prace z roku 1900. Zrizenec v
livreji otvira ozdobne dvere vykovane z oceli a bronzu. Uvnitr vytah zdobi
kovove kytice irisu, ktere by byly hodny Violet-le Duc, restaurujiciho
Notre Dame. Kreslo ve stylu Ludvika XV., vycalounene temne rudym damaskem,
laskave prijme me pozadi a ja se jako raketa ve zpomalenem filmu zdviham
k mekkemu pristani ve svem patre.
Pred kazdodennim obedem s Dalim mne hotelovy kvetinar doda cerstvou
korunu z kamelii, kterou si nasadim na cokoladove zbarvene hadky prstynku
vlasu. Proslavila jsem tenhle nesestrihany neucesany, nekartacovany uces
a on na oplatku proslavil mne. Jako predloha pro kvetinovou korunu mi poslouzila
obrazova priloha Amorova lovu z prerafaelitske knihy.
Dali ma muj uces velmi rad. Romanticky ramuje mou tvar a neni dotcen modnim
sestrihem. Takto ozdobena objevuji jednoho dne Daliho ve spolecnosti knizete
Dada Ruspoliho, italskeho slechtice. Nas tri odveze rusky taxikar do
restaurantu Lasserre. Vyjedeme malym osobnim vytahem do druheho patra a nachazime
nas stul, kde jsme srdecne vitani temer kazdy den na obed.
Rozhlednu se po elegantni mistnosti a zahlednu Andre Malrauxe, ministra
kultury, jak obedva s Marcelem Achardem, dramatikem, a jeste jednim panem.
Dali pise Malrauxovi listek: "Bravo za prekopani Le Louvru do zakladu.
Ted se udrzi. Bravo za osvetleni tech historickych pruceli, cimz Pariz
ziskala." (Malraux prave vyhloubil zaklady Louvru a zrenovoval zevnejsek
mnoha parizskych starobylych kamennych budov.) Ja mam tech par radku
dorucit.
Dali me upozornuje: "Tvar se vazne, kdyz mu to budes predavat,
protoze jemu v obliceji cuka nervovy tik."
Dorucim listek a pronasim majestatnim hlasem: "Katedrala neni
jenom architektura, je to drama, boj se zemskou tizi." Usuzuji, ze
tohle je to, co rikate ministrovi kultury. Ten vazne prikyvne.
Objednavame si kaviar a bliny a strnady, droboucke ptacky upravovane cele,
s vnitrnostmi a vsim tak, zer se vezmou za zobacek a spolknou. Vino je
Chateau Petrus 1947. Tahle opecena pericka nemohu pozrit, ale Dali nejenze
tuto zvlastni pochoutku zboznuje, ale rozplyva se nad zalujicima uprenyma
ockama, nad dokonalym tvarem a rozkosnou chuti tech ptacatek. Kdyz
strnad zmizi pod Daliho ozdobnym knirem, mam pocit, ze obedvam s
obrovskou kockou, primo z Alenky v risi divu. Jako moucnik mame
citronove sufle s malinovou stavou a fantasticke vino s buketem fialek,
ktere upijim s rozkosi, ackoli obycejne nepiju.
Kdyz odchazime z restaurantu, vyfoti nas tri fotografove. Druheho dne se
to objevuje ve France-Soir.
Dali se vraci do hotelu stravit siestu - to proto se udrzi v cinnosti s
jiskrivou energii dlouho do noci - a vysadi me u Rogera Viviera, obuvnika
sijiciho na miru strevicky i vysoke boty. Objednam si nejdrazsi stribrne
kozene holinky s hranatymi spickami a dvema svy tahnoucimi se od spicek
k hornimu okraji. Zmeri mi nohy s bezmeznou peci a nacrtne je. Ty vysoke
boty jsou podobne casti brneni na konskou predni nohu. Platim sedm set
dolaru za par, une foile financie`re, kter7 se nikdy nebude opakovat. (Penize
si beru z provize, kterou jsem dostala za prodej Daliho skici.) Ukaze se, ze
boty tak nesnesitelne tlaci, ze si je obuju jenom trikrat.
Holinky jsem koupila, aby doplnily me stribrne osaceni - stribrnou
kovovou minisukni, stribrny kabatek, stribrne puncochy, stribrne holinky.
Nekdy si namaluji predni zuby stribrne, postrikam si vlasy stribrnym
sprayem a nalicim si oci stribrnymi odstiny. Nosim prirucni kufrik
z ryziho stribra. Mam take stribrny vecerni plast s limcem ze stribrne
lisky, stribrne spodni pradlo, kapesnik, nocni kosili. Nemylte se:
Upoutam pozornost. Zebram o uznani. Uznani je pro mne stejne nezbytne
jako kyslik. Bez nej budu chradnout a zemru.
Proc? zeptate se, mozna. Stezi to muzu vysvetlit. Z casti je to
povrchnosti mladi. Zcasti je to prostredim, v nemz se pohybuji - nemuzete
byt sedivy a fadni a pritom travit dny a noci s Dalim. Je to mozne
proto, ze jsem si dosud nerozvinula zadnou vnitrni silu a ze musim vnejsek
prebijet ozdobou na ozdobu, abych zamaskovala vnitrni prazdnotu. Potrva to
dlouho, nez dosahnu introspektivniho obdobi.
V pet onoho odpoledne mame Dali a ja jit na caj s vevodou a vevodkyni z
Windsoru do cajovny v Meurice. Vevodkyne a ja jsme tu jako prvni. Posadime
se ke stolku a objedname si caj a toasty. Wallis Windsor vypada jako
karikatura vevodkyne z Windsoru. (Proc by nemela, protoze je tim, kym
je.) Mam pocit, ze je oba znam z fotografii v tisku. Tady sedi, s vlasy uhledne
rozdelenymi pesinkou, ne prilis dlouhymi, ne prilis kratkymi, plet
pestenou a peclive prepudrovanou.
"Jak se vam libila plavba?" pta se vevodkyne.
Prave jsem se vratila z plavby na palube jachty Malanee, jejimz majitrlem
je filmovy magnat Sam Spiegel a ktera ma posadku o skromnem poctu 101 muzu.
Greta Garbo, jugoslavsky princ Alexander, baronka Helen de Rothschild a
Brigitte Bardotova jsou na palube cestnymi hosty.
Vypravim vevodkyni, jak chtel Sam, ten obezni papousek, abych s nim a
jeho blond sexbombou sdilela impozantni loze v jeho kabine.
"Jak jste se z toho vyvlekla?" zepta se vevodkyne.
"Rekla jsem, ze nemam rada sexbomby, ani blondynky."
Vevodkyne ma zlaty snubni prsten a prsten s diamanty a safiry. Vim, ze
se narodila 19. cervna, ve znameni Blizencu v dome Raka; jejim klenotem
je perla. Rikam ji, ze by mela nosit perly kazdy den sveho zivota.
"Je v techhle poverach zrnko pravdy?" pta se.
"Zakladaji se na vedeckych faktech," tvrdim s hranou jistotou.
"Urcite mate nedostatek kalcia. Perly tvori prevazne tenhle prvek.
Tim, ze nosite perly, vstrebavate drobne davky osmozou. Tim dosahujete
lepsi rovnovahy a taky lepsiho osudu." Podivejme se, komu ja to nabizim
lepsi osud.
"Nikdy jsem netouzila byt anglickou kralovnou," konstatuje a trefi
hrebik na hlavicku. "Je to vevoda, kdo postrada kalcium. Od te doby
co ho znam, se probouzi se ztuhlymi klouby.
Dali prichazi s vevodou, ktery rovnez vypada jako sva karikatura. Mijeni
casu ponechava jeho tvar bez vrasek. Ma nepritomny, chladny vyraz.
Jeho krasne strizeny oblek ozivuje na pozadi tmave a svetle sedi jemny
cerveny prouzek. Moc toho nenamluvi. My ostatni nudne konverzujeme o prichazejicich
a odchazejicich krasnych lidech slavnych jmen, pohybujicich se v mezinarodni
spolecnosti.
Kdyz poprve navstivim Daliho v Port Lligat na Costa Brava v roce 1962, jsem
ohromena jeho domem. Viceurovnova aglomerace rybarskych domku z nejcistsi
bile kridy vypada jako miniaturni maurska pevnost. Pojmenuji to Bily
labyrint. Kdyz pristupuji k uzkym dverim u vchodu, otevrou se. Uvnitr
ustoupim pri pohledu na obroviteho, deset stop vysokeho bileho medveda,
upirajiciho na mne planouci pohled. Oci mu jiskri a tesaky se zalesknou.
Je ochrannym strazcem domu. Velmi mne vzrusuje pomysleni na to, ze zase
spatrim Daliho. Nevideli jsme se po cele tri mesice.
Tristan a Isolda ve Furtwanglerove nahravce naplnuje chodbu dojmem
nezmerne radosti ... Dali se objevi jako kouzelnik. Je skvely. Jeho plet
ma zlaty nadech. Ohromne zive oci jsou neurcite oriskove barvy. Rty
jsou dokonale soumerne. Take nos ma dokonaly.
Je oblecen do cerne kovbojske kosile lemovane bile a zarici
mnohabarevnymi kvety ve smesici cikanskeho stylu americkeho Divokeho zapadu,
do cernych kalhot a obut do nadhernych spanelskych sandalu z bezove
tkaniny, vyrobenych v Katalanii, s cernymi stuhami uvazanymi kolem kotniku.
Dali me vede podel nepravidelne se stacejiciho schodiste do patia s belavym
nadechem. Jemna belost kvetouciho jasminu prinasi mym smyslum rozkos.
Dali vybira ty nejkrasnejsi kvety, liba je, poklada si je na kolena a
s teatralnim gestem me temito nebeskymi kvety obdarovava. Rozlehle
panorama azuroveho more mne pripomina prvni den stvoreni. Slunce pro nas
sviti zlatym jasem. Vidim zakriveni zeme.
Arturo, Daliho homme a toute faire, ohlasuje obed. Oba si zastrcime
jasmin za usi, takze nas po cely den provazi bozska vune. Jidelna je
malicka - sest stop na ctyri, ne vetsi nez predlozka na koberec.
Naproti jedne bile stene je vestavena cementova lavice, pred ni stul
stopu a pul siroky. Dali vklouzne do malinkateho kresilka, ktere zapada
do vytesaneho vyklenku v protejsi stene. Obedvame v domecku pro
panenky, ktery je tak neskutecny, jako bychom si jej predstavovali.
Predkladaji se nam syrovi morsti jezci, cokoladove kure a mravenci
obaleni v cukru. Dali pozdvihne ostnateho morskeho jezka a pronasi svym
jedinecnym vyrazivem: "Tvar je vzdycky vysledkem hledani v latce.
Svoboda je beztvara. Morfologie, slovo vynalezene Goethem, ma nekonecne dusledky."
Pozdeji onoho roku 1962, kdyz jsme zpatky v New Yorku, vtrhne Dali do me loznice
v St. Regis, pristoupi k oknu, roztahne zavesy, aby slunce mohlo proudit
dovnitr, a vychrli na mne: "Priprav se. Budeme obedvat v Le Pavillonu
se dvema nositeli Nobelovy ceny, Crickem a Watsonem. Znaji vsechna tajemstvi
DNA. At jsi hotova do patnacti minut." Dali v rychlosti nacrtne
kouzelnickym fixem dvojitou spiralu na zed a podepise ji. Jsem rozechvela
pri predstave setkani s americkym genetickym badatelem Jamesem Dewey
Watsonem a jeho anglickym protejskem Francisem H. Crickem z cambridgeske
univerzity, kteri objevili, jak se geneticka latka v zivych bunkach dvoji.
Noviny je vynasely do nebes.
V limuzine, kdyz jedeme pres dva bloky k restaurantu, Dali neni s to potlacit
sve vzruseni. "Tihle dva geniove vstoupi do historie stejne jako ja.
Jejich objev je vyznamnejsi nez vynalez ohne nebo psane abecedy."
Nasi dva geniove v restauraci jsou mladi a vyvedeni z miry Daliho zjevem a
anglictinou. menu je francouzske. Dali jim objednava pyre z fazoli a tvrdi,
ze to doda ziviny jejich kyseline deoxiribonukleove. Vyslovuje to? "Deee-oxyy-rrriiii-buoo-se-nukleova
kyselina." V jejich ocich mohu cist, ze Daliho geneticky kod je pro
ne dalsi hadankou. "Je zakodovan v katalanstine," vysvetluji.
Dali vytahne z kapsy humra. Crick a Watson upusti vidlicku. Dali vyklada:
"Ponoril jsem tohohle humra do zlate lazne, abych mu propujcil
nesmrtelnost."
Tohle nemohl byt ten zlaty humr z naseho prvniho setkani - tamten vyletel
oknem. je to mozna potomek. Dali ho poklada doprostred stolu jako ozdobu.
Crick se podiva na Watsona. Dali pokracuje: "pravidla dedicnosti jsou
bozskeho puvodu. Vas objev je nejvyznamnejsi udalost od vytvoreni
prosluleho Daliho obrazu Soft Watches, ktery je vesteckou predzvesti
toho, ze rozlousknete geneticky kod." Dali o sobe casto mluvi ve treti
osobe.
Dali ukaze na mou tvar a prohlasi: "Panove, muzete jakymkoli zpusobem
vylepsit krasu a dokonalost tohoto obliceje?"
Crick poznamena: "Prave okno neni stejne jako leve."
Podivam se znepokojene do zrcatka v pudrence a zacnu se smat. Ve spechu,
abych se nalicila, jsem si nalepila umele rasy jen na jedno oko.
Dali vyklada, ze ho vedecka literatura fascinuje a nedavno cetl, ze moc
geniu obsahuje velke mnozstvi dusiku. "Jednou me premluvil, abych
se napila jeho moci, ze se mi zvysi inteligencni kvocient. Naskakaly mi
z toho jen pupinky," sdeluji nositelum Nobelovy ceny. Crick a Watson si
najednou vzpomenou, ze musi stihnout letadlo. Chvatne mizi.
Kdyz jedeme limuzinou zpatky z padesate sedme do Padesate ulice, prohlasi
Dali: "Prijde den, kdy budu schopen stvorit mnoho malych Daliu,
srovnatelnych co do geniality." Hloubam o tomhle premisteni Boha ze
stredu vesmiru.
Jednoho dne roku 1963 popijim v St. Regis caj se svym fantasmagorickym
spolecnikem, kdyz k nasemu stolu pristoupi temer albin se strapatou
parukou z umelych vlasu - bilou nahore, stribrnou uprostred a cernou
vespod, s jakoby mysimi ocasky visicimi z boku na stranu. ten maly muz s
jednim okem modrym a druhym sedym, s cervenozlutou pokozkou, kridovitou
pleti, strnulym, prazdnym, uprenym pohledem a hipikopvskou naivitou,
zdravi Daliho.
Dali me predstavuje. "Isabeau, rad bych ti predstavil Andyho Warhola.
Andy, tohle je La Comtesse Isabeau de Baviere, rozena Collin Dufresne." Nejakym
podivnym, temer neodolatelnym zpusobem nachazim v te male karikature
muze zalibeni. Mam pocit, jako bych ho znala. Citim, ze mne to k nemu pritahuje.
"Ach, vy jste tak krasna," rika Warhol, "mela byste hrat
ve filmu. Muzeme spolu natocit film?"
"Kdy?"
"Zitra"
str. 93-94
... Andy mi tvrdi, ze potrebuji nove jmeno. Nemuzu uzivat jmeno
Isabelle Collin Dufresne. Nikdo neni s to je hlaskovat, vyslovit, zapamatovat
si je. ...
... Kdyz ctu clanek o svetla a prostoru v casopise Time, narazim
na vyraz "ultra violet". Zmocni se mne. ...
... Oznamuji Dalimu vyber sveho znovuzrozeneho jmena. Neni si jeho volbou
zcela jist. Zni mu prasprilis vedecky. Je toho nazoru, ze potrebuji neco
romantictejsiho, klasictejsiho. Chce me prekrtit na Isabeau, coz
neni ani muzske, ani zenske jmeno. Casto mi rika Isabeau de Baviere.
Opakuji: "Ultra Violet," a protahuji samohlasky do prehnane arie.
Tentokrat se smeje. Nyni souhlasi. ...
str. 96-97
... Kdyz vpochoduji ve fialove parade do Daliho apartma, nabidne mi
bonbonieru s kandovanymi fialkami macenymi v cukru, ktery nasakne fialkovym
aroma, a bonbonieru s cokoladovymi mravenci, opravdickymi mravenci
konzervovanymi v cokolade.
Zavaham, nez si vytahnu jednu kyticku ze zahonku fialek v krabicce. Pripadam
si jako kanibal, pojidajici blizni sveho rodu. Ale opatrne si jednu vezmu
- chutna to lahodne. Cokoladovi mravenci jsou neco jineho. Patri k
Daliho sifram - vzdycky mu rikam, ze to urcite jsou ti mravenci, kteri
lezou pres hodinky v nejznamejsim z jeho obrazu The Persistence of
Memory. Vim, ze se ode mne ocekava, ze snim prinejmensim nekolik
mravencu, a tak si jednoho hrdinne vlozim do ust a zaslechnu, jak mi krupne
mezi zuby. Mam problemy s tim, abych ho spolkla. Predstavuji si, jak se to
malinkate stvorenicko drape nozickama zpatky mym hrdlem, aby uniklo svemu
osudu. Jeho pratele v krabici - je jich tam desive mnozstvi - nabidnu svym
pratelum, abych vyzkousela jejich kuraz. ...
str. 102
... S Andy Warholem jsem se skutecne setkala predtim, nez jsem znala jeho
jmeno a nez nas predstavil Dali. V roce 1961 sedim u pultu ve snack baru na
rohu Osmdesate ulice a Madison Avenue vedle blondateho mladeho muze. ...
... Znovu se s nim nesetkam, dokud mne ho Salvador Dali nepredstavi se
slovy: "Rad bych ti predstavil Andyho Warhola." ...
str. 112
... Vzpomenu si na jednu historku o Dalim. Vypravim Andymu, ze kdyz se Dali
dostal do teto zeme, jednim z prvnich predmetu, ktere vytvoril, byl salek
z cokolady s podsalkem, ukazka jedleho umeni. Vystavili je ve vyloze
obchodu na Pate avenue. Dalimu se nelibil zpusob, jakym salek naaranzovali.
Predpokladalo se, ze bude zaveseny ve vzduchu. Ale tady na Pate avenue,
vsem na ocich, proste jenom trunil na stolku. Dali si stezoval tem, kdo
meli na starosti vylohu. Ti odmitli jakoukoli zmenu, a tak v sobotu v
poledne, kdyz byly na teto tride davy lidi, mrstil Dali do vylohy velikansky
kamen. Samozrejme ze zastavil dopravu. Zatkli ho. Druhy den se objevil
obrovsky novinovy titulek: SILENY SPANELSKY UMELEC SE ZAHROCENYM KNIREM
ROZBIL VYKLAD NA PATE AVENUE. Od toho dne mel Dali slavu v USA zajistenou.
str. 122
... V prubehu sedesatych let se Andyho okruh zvetsuje: Tovarna se stava
magnetem pritahujicim vic a vic lidi. Cim vic filmu natoci, tim vic
penez potrebuje, tim vetsi je horecny shon a vzruch. Podkrovi se veseli.
Stars a Superstars se veseli. Cely svet s nami chce vyletet do povetri.
Je to bajecna, halucinogenni doba.
Jsem ve stredu toho deni, letam z Andyho sveta a svych ostatnich svetu
sem a tam. Travim cas s Dalim, vidam pana XYZ, chodim na koktejlove party
a dobrocinne baly s evropskymi prateli, cestuji do Evropy a zase nazpatek
a navrhuji si svou ultrafialovou garderobu. Kazdy den ziju naplno a jeste dal,
jako opila, v euforii, ve sve rovnomerne stoupajici prirozene vysi.
...
str. 131
... jestlize jsem odesla z Francie proto, abych poznala svet, tak jsem uspela.
Prozivam zivot mezi slavnymi osobnostmi. Do roku 1964 bydlim na urovni v
pokoji St. Regis Hotel, abych byla dnem i noci blize surrealistickemu
mistrovi, ktery se stava mou posedlosti, a k dispozici mam lincoln
continental s fialovym prouzkem po kazde strane pod okenky a se svym emblemem,
propletajicimi se U a V, na dverich. Moje mala skica od Daliho zdobi strechu
za hlavou ridice. To auto je dalsi dar od meho dosud zboznujiciho pana
XYZ, stedreho darce cinzovniho domu, ktery vlastnim. ...
str. 135
... Prilezitostne se mnou Andy chodi k Dalimu na caj a jednoho dne v roce
1965 nas Dali vezme nahoru do atelieru v St. Regis. Mistnost je plna jeho
hracek: diaprojektoru a balicku karet, ktere si promita temi pristroji,
fotografii exotickych mist a krasnych lidi, vcetne tuctu a tuctu sebe
sameho, starych vydani Scientific American, suchych kvetin, bile
sadrove Venuse miloske, yardu rudeho sametu, lepenkove pyramidy, zivych
pijavic v kaviaru, nekolika pozlacenych humru, krabu a morskych jezku.
Andy v okouzleni zira na ten shluk podivnych predmetu. Pohrava si se
stopu velkym, heliem naplnenym stribrnym hlidkovym balonem privazanym
na provazku. "No to je fantasticke," vykrikuje. "Kde jste
tohle sehnal?"
"Ve Schwarzove hrackarstvi," prozradi mu Dali.
O neco pozdeji, cestou k obchodu potravinove a zemedelske organizace F.A.O.,
mne Andy rika: "Vykasli se na Daliho. Je prilis stary a neni uz
v kursu."
"Tisk mu porad venuje dost pozornosti."
Andy se usklibne.
V hrackarstvi koupime dva hlidkove balony. O te koupi nemam valne mineni
az do pristiho roku, kdy se hlavni atrakci Andyho vystavy v Castelli
Gallery stavaji jeho letajici polstare (Flying Pillows). Heliem naplnene
obdelniky ze stribrneho mylaru, vetsi nez polstare do postele, jsou
jasne odvozeny z hracek - hlidkovych balonu. maji snovou krasu oblacku
v pokoji. Jeden vznesene vyplouva z okna galerie; par se jich v pristi
sezone objevi jako rekvizity v jednom z baletu Merce Cunnighama, ale dalsi
ctyri neprinesou odhadni cenu 20 000 dolaru jako pri aukci u Sothebyho na
jare roku 1988. ...
str. 138-139
... Tentokrat se ma odvaha vytraci. Sklopim oci. Sinatra jde dal. Casto
si rikam: Projevil opravdu zajem? Co kdyz jsem ho povzbudila koketni vyzvou?
Byla jsem pro nej stradavym vytrzenim nebo zalem?
O tehle temer prohre premyslim o nejakou dobu pozdeji, kdyz se
Sinatra dvori Mie Farrowove. Je jednou z dalinianu, clenkou Daliho krouzku
obdivovatelu, intelektualni obdobou Sinatrovy bandy suntu. "Mela bych
si ho vzit?" pta se Mia. Neni si dokonce ani jista, zda jsou Sinatrovy
umysly vazne.
"Jak ho mam primet k tomu, aby se vyslovil?"
"To je velmi jednoduche," tvrdi Dali. "Vezmi si jednu ponozku
zelenou a jednu cervenou."
"Co tim dosahnu?"
"Je to poutac."
Mia je zvykla na Daliho hadanky. Sedi tady a vypada jako krehky kvet. Ma
dlouhe hedvabne plave vlasy. Obleka se do andelske bile. jeji plet a
oci jsou pruzracne. Uposlechne Daliho pokynu. Za par dni ma kolem utlouckeho
zapesti diamantovy naramek jako pro dite. Dal ji ho Sinatra. Usoudime,
ze musi byt velmi zamilovany.
"Nyni," prohlasi Dali, "abys udelala rozhodujici tah, si
obujes boty obracene."
Zpocatku neporozumime, ale pak pochopime, ze chce, aby si Mia obula botu na
nespravnou nohu. "To ale bude bolet," ohrazuje se Mia.
Rok po jejich svatbe v roce 1966 popijime Sinatra, Mia, Dali, jeho zena
Gala, ja a Chici, Daliho ocelot - jaka to sbirka italsky znejicich jmen! -
v King Cole Room v St. Regis. Honosim se fialovymi saty, fialovym usmevem,
fialovymi vlasy a fialovymi ponozkami. Sinatra si me prohlizi.
"Vypadate jako fialova vlajka." ...
... Rok predtim mne Andy predstavil Johna Chamberlaina, maestra automobilovych
vraku. Jeho asamblaz sestava z rozbitych aut. Patri k tem apacskym
typum, ktere me vzdycky pritahovaly. ... O neco pozdeji, kdyz pri caji
predstavim Chamberlaina Dalimu, prohlasi Dali: "Tenhleten je chimera".
...
str. 149-150
... Zavolam si z telefonniho automatu a vezmu si taxik na okraj mesta. Dali
a ja obedvame v Pavillonu s Verushkou, modelkou, rodem Rushkou, ktera patri
k favoritkam Vogue. Ma na sobe cerne prusvitne muselinove saty
se svy tahnoucimi se od pasu k siji, ktere ji protinaji prsy, takze ji
zakryvaji jednu petinu kazde bradavky. Muzi ziraji na tu zakrytou cast
a zeny ziraji na zirajici muze. Musim se smat - zpusob oblekani ze
stredu mesta prorazi do vysokych modnich kruhu. Dali je oblecen do zlate
lame vesty a bile nacechrane kosile. Ja mam na sobe to, co je pro me
tradicnim oblecenim: fialovou minisukni s fialovymi strevicky a fialovymi
puncochami, a to se nezmeni az do zitrka do teze doby.
Dali recni o rohu nosorozce, udajne o nejpusobivejsim afrodisiaku na
svete. Rika a protahuje pritom kazdou hlasku: "Neni jednoho dne,
abych nepodekoval Sigmundu Freudovi za jeho objevne pravdy. Diky jemu se ve vsech
mych obrazech podarilo nakreslit roh nosorozce. Dokonce i v mem slavnem
obrazu Bread spociva roh nosorozce v kosiku. Musim vam nekdy dat
nejaky prasek z toho rohu."
"Dekuji, ale ja opravdu zadne afrodiziakum nepotrebuju," ujistuji
ho.
Dali pokracuje. "Kdyz me bylo deset, modlil jsem se na vsech ctyrech
pred stolkem vyrobenym z rohu jednorozce."
Zda se, ze Verushka nevi, co si o tom vsem ma myslet.
Vytahnu blok a tuzku a obracim se k Dalimu: "Pro ten clanek, ktery pisu
pro France-Amerique, potrebuji znat vasi definici surrealismu."
"Zachytit myslenky zivelne, bez iracionalniho a estetickeho natlaku,
uplatnit paranoickou kritiku k osvobozeni cloveka od tyranie racionalniho
sveta."
Rikam mu: "Myslim si, ze ja jsem se narodila jako surrealistka, ale vubec
o tom nevim."
Pokracuje: "Neponechaval bych stranou ani krev, ani vykaly, ani ateismus,
ani cirou intuici a pripojil bych sve stredozemni pokrytectvi nachylne k
zvrhlosti. Ale Andre Breton me vyloucil ze skupiny, protoze jsem prilis
fantaskni. Pro me nejdulezitejsi veci je dopustit se nejvetsiho mozneho
poctu hrichu."
"Ja take-," ale Dali neni k zastaveni.
"Brzy jsem pochopil, ze nietzscheovsky Dionysos byl mym straznym andelem..."
Pokousim se sledovat slovo od slova jeho surrealisticky monolog, ale pak ho
necham, aby mne ovijel jako hudba. "Nakonec jsem se navratil k pravde
apostolskeho rimskokatolickeho nabozenstvi, ktere se setkava s mou
dalinianskou kosmogonii i jejimi matnymi poznatky, ktere predvidaji
rozpad podstaty veci, s jejimi zrakovymi vjemy vyvolavajicimi halucinace,
s jeji vzpominkou na muj andelsky nitrodelozni ztraceny raj."
Porovnavam tuhle zaplavu zasmodrchane retoriky s Andyho vahavymi
odmlkami. Andy - aachchch! Podivam se na hodinky a letim. ...
str. 172
... Pak v jednu dobu udelal Salvador Dali sadrovy odlitek meho poprsi. Behem
caje prisel do St. Regis specialista na kopie soch z Metropolitan Museum of
Art. Dali a ja jsme pili caj s Marquesou de Cuevas, rozenou Marguerite
Rockefellerovou. Po prvnim salku caje jsme se Dali a ja omluvili a
vystoupili jsme do mezipatra, do pracovny klenotnika Carlose Alemany. Svlekla
jsem se. Ten, co delal odlitek, si hral s mymi prsy a ruce se mu trasly,
kdyz nanasel sadru. Chvili to potrva, nez sadra ztuhne, a tak jsem si pres
sebe prehodila fialovou pelerinu zdobenou zlatem a Dali a ja jsme se znovu pripojili
k markyze.
Kdyz jsme poslouchali, jak hraji na housle "O Sole mio", zatimco sadra
vysychala a zarezavala se mi do prsou, vymenili jsme si s Dalim spiklenecke
pohledy. Ten okamzik me potesil. ...
str. 179
... "Sex je iluze. Nejvic vzrusujici vec je nedelat to."
Slysela jsem totez rikat Daliho. Napodobuje Warhol Daliho? Anebo mysli
Warhol jako Dali? ...
str. 230
... Jsem tak uchvacena tim, ze jsem zamilovana do umelce, protoze i kdyz
jsem patrila k hornim deseti tisicum a byla Superstar a dostalo se mi uznani,
penez a milencu, je to umeni, ktere patrilo k nejprinosnejsim prvkum
meho zivota. Dava mi smysl byti a naplneni, duvod k zivotu. Navazala
jsem jedinecne pratelske vztahy s umelci, od Daliho k Chamberlainovi, od
Grahama k Warholovi. Portretovali mne. Byla jsem jak jejich duvernou pritelkyni,
tak jejich kritikem. Podporovala jsem nezname umelce tim, ze jsem ziskala
jejich dila a nekdy jsem z toho meli uzitek po financni strance oba, kdyz
jsem jejich obrazy nebo sochy prodala dal. ...
str. 247
... Kdyz jsem byla teenager, odesla jsem z domova ve Francii jako cerna
ovce. V roce 1975 se vracim jako ovce churava. ... Vyseknu ji proto poklonu a
vypravim ji, jak jsem jednou byla u Chanelove v salonu na caji. Na kazdeho
to udela ohromny dojem. "Koupila sis neco?" zepta se sestra.
"Ne, ja tam byla s Dalim." Vedi, kdo je to Dali, ale netouzi slyset
vic. ...
str. 276
... V myslenkach se vracim k jednomu caji v roce 1974. Dali mne ukazuje
miniaturni krajinu na vnejsim povrchu kovoveho prstence asi pul palce sirokeho
a pul palce v prumeru. Tenhle kovovy prouzek sundal z propisovacky z umele
hmoty a macel jej po nekolik dni ve vlastni moci. Moci zoxidoval na
prstenci vzor nacervenalych, zelenavych skvrn, coz pripomina zivou scenu,
odehravajici se pod sirym nebem. ...
str. 279
... zadusni vzpominkova mse za Andyho Warhola pokracuje ... Premitam o
jeho poslednim dile The Last Supper, namalovanem vylucne v cerveni,
jakoby opatrenem peceti Andyho krve, jeho poslednim odkazu. Jaky byl vyznam
tohoto dila; bylo mineno vazne, nebo slo o vysmech? Andy tvrdil jednomu
memu priteli, Pierru Restanymu, prednimu francouzskemu vytvarnemu
kritikovi: "Tenhle obraz myslim vazne." To se odehralo v Milane
v roce 1986, kdyz oba stali pred Andyho ztvarnenim Leonardovy Posledni
vecere, kterou vystavoval nekolik bloku od originalu. Jak neskutecne,
pomyslim si, ze korunoval v roce 1950 svou reklamni drahu titulem "Leonardo
strevicku."
Vzpominam si, ze Dali vytvoril ohromujici Posledni veceri, nyni
v National Gallery ve Washingtonu na vrcholu rozlehleho schodiste vedouciho
do druheho patra. Marisol ztvarnil dalsi Posledni veceri, ve dreve,
dvacet stop dlouhou, nyni v Metropolitan Museum v New Yorku.
Copyright c Ultra Violet, 1988
