|
|
z knihy George Orwell: Úpadek anglické vraždy a jiné eseje, Votobia 1995
(z anglického originálu Decline of the English Murder and Other Essays vydaného nakladatelstvím Penguin Books Ltd. roku 1965 přeložila Alena Caklová)
George Orwell
Výsada kléru
Poznámky k osobnosti Salvadora Dalího
Životopis je věrohodný jen tehdy, jestliže odhaluje něco skandálního. Ten kdo sám sebe líčí v příznivém světle, nejspíš lže, neboť jakýkoli život, nahlížíme-li jej zevnitř, nebývá ničím jiným, než pouhým sledem nezdarů. Ale i ta nejkřiklavěji lživá kniha (autobiografické spisy Franka Harrise jsou dobrým příkladem) může neúmyslně poskytnout poměrně věrohodný obraz o svém autorovi. Nedávno publikovaný Život Salvadora Dalího patří do této kategorie. Některé z příhod v jeho knize jsou naprosto nevěrohodné, jiné byly upraveny a zromantizovány. Nejen všechno ponižující, ale i všechno všední, co přináší každodenní život, Dalí jednoduše vynechal. Dalí je dokonce i podle vlastního úsudku narcistní a jeho životopis není nic jiného, než striptýzové představení sehrané v růžovém světle reflektorů. Má však nesmírnou hodnotu jako záznam představ a zvrácenosti pudů, které se mohly zrodit ve věku strojů.
Uvádím tu některé epizody z Dalího života od jeho nejútlejšího věku. Nezáleží na tom, které z nich se skutečně staly a které z nich jsou smyšlené. Podstatné je, že jde o věci, které si Dalí přál uskutečnit.
Když mu bylo šest let, nastal nebývalý rozruch kolem Halleyovy komety:
Najednou se ve dveřích salonu objevil jeden z otcových zaměstnanců a oznámil, že je možno vidět kometu z terasy.
(...) Když jsem běžel halou, zahlédl jsem svou tříletou sestřičku, jak v jídelních dveřích leze po čtyřech. Zastavil jsem se a vteřinu jsem zaváhal. Pak jsem ji zuřivě kopl do hlavy, jako by to byl míč, a pokračoval jsem v běhu na křídlech "bláznivé radosti" z tohoto barbarského činu. Ale můj otec šel za mnou, a tak mě chytil a odvedl dolů do kanceláře, kde jsem zůstal za trest až do večeře.
O rok dříve shodil Dalí ("znenadání jako u většiny mých nápadů") malého chlapce z visutého mostu. V knize je ještě několik dalších incidentů obdobné povahy. Ve věku devětadvaceti let srazil na zem dívku a dupal po ní, "až ji museli zkrvavenou vyrvat z mého dosahu".
Když mu bylo pět let, chytil zraněného netopýra a položil ho do cínového vědra. Následující den ráno zjistil, že netopýr už je napůl mrtev a jeho tělo se hemží mravenci, kteří se na něm pasou. Vzal polomrtvého netopýra a zakousl se do něho (i s mravenci), divže ho nepřekousl.
Když dospěl do adolescentního věku, zoufale se do něho zamilovala krásná dívka. Líbal ji a hladil, aby tak co možná nejvíc vzbudil její touhu, ale odmítal jít dál. Umínil si, že takto vytrvá pět let (nazval svůj plán "má pětiletka"), a vychutnával si její ponížení a pocit síly, který mu to dodávalo. Často jí sliboval, že ji po pěti letech opustí, a když stanovená doba uplynula, skutečně to udělal.
Hluboko do dospělosti udržoval návyk masturbace a s největší rozkoší se při tom pozoroval v zrcadle. Po normální sexuální vztah se nehodil, zůstal, jak se ukázalo, až do věku asi třiceti let impotentní. Když se poprvé setkal se svou budoucí ženou, cítil neodolatelné pokušení svrhnout ji ze strmého útesu. Byl si vědom, že Gala od něho cosi očekává, a po prvním polibku sám doznává:
Chytil jsem Galu za vlasy a odtáhl její hlavu. Křečovitě jsem se třásl po celém těle a poručil jsem jí:
"Teď mi řekni co ode mě chceš! Ale řekni mi to pomalu, přímo do očí, nejsurovějšími a nejhrubšími erotickými výrazy, které v nás obou dokážou vyvolat ten největší stud!"
(...) A tu Gala, proměňuje poslední záblesk svého rozkošnického výrazu v tvrdé světlo vlastní tyranie, odpověděla:
"Chci, abys mě zabil!"
Její žádost ho trochu zklamala, neboť se k tomu sám chystal. Uvažoval, že by ji shodil ze zvonice katedrály v Toledu, ale upustil od toho.
Během občanské války ve Španělsku se vychytrale nepřiklonil ani na jednu stranu a odjel do Itálie. Stále více ho přitahovaly aristokratické kruhy, často navštěvoval vybrané salony, hledal si bohaté ochránce a nechal se vyfotografovat s boubelatým vikomtem de Noailles, kterého nazval svým "mecenášem". Když se blížila světová válka, trápil se pouze jedinou myšlenkou: jak najít místo s dobrou kuchyní, ze kterého je možno v případě nebezpečí rychle uprchnout. Rozhodl se pro Bordeaux, odkud zavčasu utekl do Španělska během bitvy o Francii. Zůstal tam dostatečně dlouho, aby pochytil několik brutálních antikomunistických historek, a vydal se do Ameriky. Na konci příběhu se dostává na výsluní veřejného zájmu. Ve věku třiceti sedmi let je Dalí oddaný manžel, naprosto vyléčený ze svých někdejších úchylek, alespoň z některých, a v naprostém smíru s katolickou církví. Vydělává také, jak si snadno domyslíme, pěknou spoustu peněz.
Nepřestává se přitom ale v žádném případě chlubit obrazy ze svého surrealistického období s názvy jako "Velký masturbátor", "Sodomie, kterou páše lebka s koncertním křídlem" atd. S jejich reprodukcemi se setkáváme v celé knize. Mnohé z Dalího kreseb jsou čistě popisné, o jejich dalších rysech se zmíním později. Ale na jeho surrealistických malbách a fotografiích jsou nápadné dvě věci: sexuální zvrácenost a nekrofilie. Sexuální objekty a symboly - některé z nich dávno známé (starý dobrý střevíc na vysokém podpatku), jiné, jež patentoval Dalí sám (berla a hrnek teplého mléka) - se vracejí znovu a znovu, stejně jako vcelku dobře patrný skatologický motiv. O svém obraze "Le Jeu Lugubre" říká: "Kalhoty potřísněné výkaly byly namalovány s tak detailním a realistickým pocitem tichého blaha, že celou surrealistickou skupinu vzrušovala otázka: je to koprofág nebo ne?" Dalí se brání, že koprofág v žádném případě není a že takový druh pomatenosti se mu rozhodně "hnusí". Zdá se ale, že teprve v tomto okamžiku se se svou zálibou v exkrementech loučí. Dokonce i když vypráví svůj zážitek, kdy pozoroval močící ženu, neodpustí si poznamenat, že minula cíl a pošpinila si střevíce. Nikomu není dáno mít všechny neřesti světa, a tak se i Dalí může chlubit, že není homosexuál. Ale jinak se zdá, že má takové předpoklady k perverzi, jaké by mu kdekdo mohl závidět.
Přesto jeho nejnápadnějším rysem zůstává nekrofilie. Sám to ochotně přiznává, ale tvrdí, že se z ní už vyléčil. Obličeje mrtvol, lebky, těla zdechlých zvířat, to vše jsou časté motivy v jeho tvorbě, a mravenci, kteří požírali tělo mrtvého netopýra, se objevují znovu a znovu. Na jedné z fotografií je exhumované tělo v pokročilém stadiu rozkladu, jiná zobrazuje mrtvé osly, jejichž těla hnijí rozprostřena na překrásných koncertních křídlech. Tento záběr byl součástí surrealistického filmu Andaluský pes. Dalí se na své osly dívá i s odstupem mnoha let s velkým nadšením:
"Namaskoval" jsem jejich hnilobu mazlavým klihem, kterým jsem je poléval z velikých hrnců. Také jsem jim vyškrabal oční důlky a rozstříhal jsem je nůžkami, aby vypadaly větší. A stejně divoce jsem rozřezal jejich otevřené tlamy, aby lépe vynikly bílé řady vyceněných zubů, a ke každé tlamě jsem přidal ještě několik čelistí, aby to vypadalo, jako že oslové, přestože už se rozkládají, ještě zvracejí svou vlastní smrt na další řady zubů, které tvořily klávesy z černých klavírů.
A nakonec je tu obraz - zjevně jakási naaranžovaná fotografie - "Figurína nechaná napospas v taxíku". Po napuchlé tváři a prsou očividně mrtvé dívky se plazí vypasení šneci. V textu pod obrazem Dalí poznamenává, že jde o burgundské šneky - jedlý druh.
Pochopitelně, že v celé té dlouhé, čtyřsetstránkové knize je mnohem více, než jsem naznačil. Nemyslím si ale, že jsem nakreslil zkreslený obraz ovzduší knihy a její myšlenkové náplně. Je to kniha, která smrdí. Kdyby stránky mohly vydávat fyzický zápach, tato kniha by páchla na sto honů - myšlenka, která by Dalího nejspíš potěšila. Než poprvé požádal o ruku své budoucí ženy, natřel si tělo mazáním z kozího trusu uvařeného v rybím klihu. Nesmíme ale zapomenout, že na druhé straně je Dalí výjimečně talentovaný kreslíř. Má také, soudě dle preciznosti a jistoty jeho linky, nesmírně poctivý přístup k práci. Je exhibicionista a kariérista, ale ne podvodník. Má padesátkrát víc talentu než většina těch, kteří odsuzují jeho morálku a civí na jeho obrazy. A tyto dva aspekty skutečnosti vyvolávají otázku, která vzhledem k tomu, že tyto aspekty nemají společný základ, bývá zřídkakdy skutečně řešena.
Vtip spočívá v tom, že se v jeho díle setkáváme s přímým a nepochybným útokem na zdravý rozum a slušnost, a dokonce - jelikož některé jeho obrazy mají tendenci otravovat lidskou mysl jako pornografické pohlednice - i na život samotný. Co Dalí uskutečnil a co si jen představoval, je diskutabilní. Jisté je, že v jeho životních postojích a charakteru úplně chybí základní prvek lidské důstojnosti. Dalí je parazit. Takoví lidé jsou jednoznačně nežádoucí a společnost, ve které se jim daří, není úplně v pořádku.
A nyní, ukažte tuto knihu i s jejími ilustracemi lordu Eltonovi nebo panu Alfredu Noyesovi nebo úvodníkářům z deníku The Times, kteří se tolik rozohňují nad "úpadkem vzdělanosti" - neboli všem těm "citlivým" Angličanům, kteří tolik nesnášejí umění. Snadno si domyslíte, jaká bude odpověď. Rozhodně popřou, že v Dalího tvorbě lze spatřovat jakoukoli hodnotu. Takoví lidé nejen nejsou ochotni připustit, že co je morálně závadné, může mít vysokou estetickou úroveň, ale nejspíš by potřebovali, aby je autor s jemným poplácáním po zádech ujistil, že myšlenka není podstatná. V současnosti, kdy jim ministerstvo informací a Britská rada dávají funkce, mohou být zvlášť nebezpeční. Nestačí jim pouze ničit nové talenty, sotva se objeví, ale mají zároveň neutuchající potřebu překrucovat historii. Všimněte si nového intelektuálského štvaní, k němuž nyní dochází v Anglii a Americe a je namířeno nejen proti Joyceovi, Proustovi a Lawrencovi, ale dokonce i T. S. Eliotovi.
Ale i když hovoříte s lidmi, kteří hodnoty v Dalího díle rozeznat dokáží, neobdržíte o mnoho lepší odpověď. Tvrdíte-li, že Dalí je, ač vynikající kreslíř, špinavý ničema, budou na vás pohlížet jako na primitiva. Namítnete-li, že se vám těla v rozkladu hnusí a že pokud se někomu líbí, musí být duševně chorý, budou si o vás myslet, že postrádáte estetické cítění. Jelikož "Figurína nechaná napospas v taxíku" je kompozičně zdařilý obraz (o čemž není pochyb), nelze na něm shledat nic nechutného ani pokleslého. Zatímco lord Elton, Noyes a jim podobní by vám řekli, že jde o odporné a zvrácené dílo, a tudíž o špatnou kompozici. Mezi těmito dvěma chybnými názory není žádná střední cesta, nebo lépe řečeno, střední cesta existuje, ale člověk o ní uslyší zřídkakdy. Na jedné straně kulturní bolševismus, na straně druhé (i když fráze sama už vyšla z módy) "umění pro umění". Obscenita je ošidným tématem pro otevřenou diskusi. Lidé se bojí, že by se mohli jevit jako příliš šokováni, anebo naopak málo, a nejsou tím pádem schopni dospět k jakékoli definici vztahu mezi uměním a morálkou.
Ukážeme si, že to, co proklamují obhájci Salvadora Dalího, je v podstatě výsada kléru, tedy privilegium kněze být souzen jen církevním soudem. Umělec by měl být osvobozen od morálních zásad, které svazují obyčejné lidi. Jen vyslovíte kouzelné slůvko "umění" a všechno je v pořádku. Hnijící těla, po nichž lezou šneci, jsou v pořádku, kopat malé holčičky do hlavy je v pořádku, v pořádku je i film jako Zlatý věk (* Dalí se zmiňuje o Zlatém věku a popisuje, jak první veřejné promítání narušila banda výrostků, ale neříká, o čem film je. Podle svědectví Henry Millera obsahoval, mimo jiné, vcelku detailní záběry kálející ženy.), vše je dovoleno. Stejně tak je v pořádku, aby Dalí léta profitoval na Francii a poté utekl jako krysa, jakmile se Francie octne v nebezpečí. Jednou projdete testem jako zdatný kreslíř a vše vám bude odpuštěno.
Jak falešný takový postoj je, se přesvědčíme, když budeme stejným způsobem přistupovat i k obyčejným zločinům. Ve století, jako je to naše, v němž umělec je vším všudy výjimečná osobnost, musí se mu prominout jistá dávka nezodpovědnosti asi jako těhotným ženám. Nikdo nicméně netvrdí, že těhotné ženy mohou beztrestně vraždit, a kdybychom něco takového tvrdili o umělcích, byť by byli sebevíc nadaní, znovu by s námi nikdo nesouhlasil. Kdyby Shakespeare vstal nazítří z mrtvých a zjistilo by se, že s oblibou znásilňuje holčičky v železničních vagónech, nikdo by ho v tom nepodporoval, jen aby mohl napsat nového Krále Leara. Naneštěstí, ty nejhorší zločiny se nedají vždycky potrestat. Možná, že podporováním nekrofilních vizí se dopouštíme stejných škod na společnosti, jako kdybychom okrádali diváky na dostizích. Měli bychom vždy mít na paměti obě skutečnosti současně: Dalí je skvělý kreslíř i opovrženíhodná lidská bytost. Obě tvrzení se přitom nijak nevylučují. Když stavíme zeď, naším primárním požadavkem je, aby stála. Jestliže stojí, je to dobrá zeď bez ohledu na to, jakému účelu slouží. Ale i tu nejdokonalejší zeď by bylo třeba strhnout, kdyby vymezovala prostor koncentračního tábora. Stejně tak by neměl být problém říci: "Toto je dobrá kniha nebo obraz, a musíme je veřejně spálit na hranici." Pokud si to říci nemůžeme, alespoň v duchu, zdráháme se připustit, že umělec je také občan a lidská bytost.
Samozřejmě si nemyslím, že by se Dalího obrazy nebo jeho životopis měly zakázat. S výjimkou těch ohavných pohlednic, které se kdysi prodávaly ve středomořských přístavech, považuji zakazování za velice pochybné opatření. Dost možná, že Dalího obrazy vrhají užitečné světlo na rozklad kapitalistické společnosti. Ale Dalí sám jednoznačně potřebuje pečlivou diagnózu. Otázka nezní, jaký je, ale proč je takový, jaký je. Nikdo nepochybuje o jeho chorobné představivosti, která se asi moc nezměnila ani po proklamované přeměně. Opravdoví kajícníci a lidé, kteří znovu nabudou duševní rovnováhy, se svou minulostí nechlubí, navíc tak samolibě jako Dalí. Dalí je symptomem našeho nemocného světa. Důležité je neodsoudit ho jako odpadlíka, který by zasloužil výprask, ani ho neobhajovat jako génia, o němž je zakázáno pochybovat, ale zjistit, proč staví na odiv právě takový druh úchylek.
Odpověď se skrývá v jeho díle, a to se já sám neodvažuji posuzovat. Mohu ale poskytnout klíč, který nás posune o kousek dál. Je to jeho staromódní, bohatě ornamentální, edwardiánský styl kresby, ke kterému se uchyluje, pokud zrovna není v zajetí surrealismu. Některé Dalího kresby připomínají Dürera, jiné poukazují na vliv Beardsleyho, a ještě jiné jako by si cosi vypůjčily od Blaka. Ale nejtrvalejším motivem je motiv edwardiánský. Když jsem Dalího knihu otevřel poprvé a prohlížel si její četné doprovodné ilustrace, pronásledoval mě pocit, že něco podobného už jsem předtím viděl, ale nedokázal jsem si hned vzpomenout kde. Nalistoval jsem zpátky stránku s ozdobným svícnem na začátku knihy. Co mi jen připomínal? Nakonec jsem na to přišel. Byla to velká, vulgárně pojednaná, nákladná vydání přeložených spisů Anatola France. Vyšla někdy koncem roku 1914, měla ozdobné nadpisy kapitol a ornamenty na konci stránky v tomtéž stylu. Dalího svícen má na jedné straně stočeného, rybě podobného tvora, který je mi podivně povědomý (zdá se, že vychází z obyčejného delfína), a na straně opačné hořící svíci. Ta se na jeho obrazech objevuje znovu a znovu. Ale také ji najdeme na falešných elektrických svícnech z rádoby tudorovských venkovských hotelů. Tato svíce a kresba pod ní vyvolávají okamžitě intenzivní sentimentální pocit. Dalí, jako by chtěl takový pocit stůj co stůj potlačit, postříkal celou stránku inkoustem. Bezvýsledně. Stejné překvapení na nás číhá na každé stránce. Ornament na spodním okraji jednoho listu by se náramně hodil jako ilustrace ke hře Peter Pan. Postava na straně 245, nehledě na ošklivou salámovitě protaženou lebku, je čarodějnice jak vystřižená z pohádkové knížky. Kůň z strany 256 a jednorožec na straně 238 by mohli být ilustracemi Jamese Branch Cabella. Kresby poněkud zženštilých mladíků na jiném místě knihy vyvolávají tentýž dojem. Je v nich cosi malebného. Odmyslete si lebky, mravence, humry, telefony a ostatní parafernálie, a rázem se octnete ve světě Barrieho, Tackhama, Dunsanyho a Kde končí duha.
Je zajímavé, že některé z nejvíce provokativních pasáží Dalího vlastního životopisu spadají do stejného období. Když jsem pročítal odstavec citované na začátku mého eseje, o surovosti vůčí vlastní sestře, uvědomil jsem si jinou příznačnou podobnost. Co to bylo? Samozřejmě! Bezohledné rýmy pro bezcitné rodiny (Ruthless Rhymes for Heartless Homes) od Harryho Grahama. Podobné verše byly kolem roku 1912 velmi populární, jedna říkanka zněla takto:
Ubohý Willy, jak zoufale pláče,
politujte ho, nezbedu,
zlomil své sestře vaz, a proto,
nedostane marmeládu k obědu.
Skoro jako by se zakládala na Dalího anekdotě. Dalí si samozřejmě své sklony k edwardiánskému stylu dobře uvědomoval a náležitě jich využíval, víceméně v duch pastiše. Vyznává se ze svých mimořádných sympatií k tvorbě přelomu století, tvrdí, že každé ornamentální dílo z tohoto období je plné tajemství, poezie, erotiky, bláznovství, zvrácenosti atd. Parodování je vždycky znakem opravdové náklonnosti vůči parodovaným skutečnostem. Je téměř nepsaným pravidlem, nebo alespoň velice obvyklým jevem, že intelektuální sklony jsou doprovázeny iracionálním, až dětinským chováním ve stejné oblasti. Například sochaře zajímají roviny a křivky, ale zároveň si s chutí pohrává s hlínou a kamenem. Inženýr zbožňuje všelijaké nástroje a nářadí, rámusení dynama a pach oleje. Psychiatr mívá sám sklony k nějakým sexuálním úchylkám. Darwin se stal biologem částečně proto, že pocházel z vesnice a měl rád zvířata. Je proto docela možné, že Dalího zdánlivě zvrácená obliba věcí v edwardiánském duchu (například jeho "objev vchodů do metra z roku 1900) je pouze příznakem mnohem hlubšího, nevědomého citového vztahu k nim. Nespočetné, překrásně vyvedené kopie knižních ilustrací, důležitě pojmenované le rossignol, une montre atd., kterými zaplavuje okraje stránek, mohou být míněny částečně jako vtip. Chlapeček v pumpkách, která si hraje s diabolem (str. 115), je dokonalou ukázkou dobového stylu. Je ale docela možné, že ty kresby jsou tam proto, že se jich Dalí nedokáže vzdát, sám totiž ve skutečnosti patří do stejné doby.
Pokud tomu tak je, jsou jeho úchylky částečně vysvětlitelné. Možná, že se tak ujišťoval o vlastní nadprůměrnosti. Dva rysy jeho osobnosti nelze popřít: výrazné výtvarné nadání a nesmírné sobectví. "V sedmi letech," vypráví v prvním odstavci svého životopisu, "jsem chtěl bát Napoleonem. Od té doby se má touha neustále stupňovala." Formulace záměrně šokující, nicméně v podstatě pravdivá. Takové pocity jsou dosti běžné. "Věděl jsem, že jsem geniální," řekl mi nedávno jeden známý, "dávno předtím, než mi bylo jasné v čem." Dejme tomu, že vaše jediné vlastnosti jsou sobectví a zručnost, máte výjimečný talent pro detailní, akademickou, popisnou kresbu, zkrátka výborné předpoklady pro kariéru ilustrátora vědeckých knih. Jak z vás potom může vyrůst Napoleon?
Vždycky zbývá jediná cesta: bezohlednost. Děláš jenom to, co zraňuje a šokuje. V pěti letech shodíš dítě z mostu, potom zbiješ stařičkého doktora a rozšlapeš mu brýle - nebo se ti o tom alespoň zdá. Dvacet let nato popadneš nůžky a vydloubeš oči mrtvým zvířatům. Zaručeně originální. A hlavně - funguje to! Je to mnohem bezpečnější, než spáchat zločin. Vezmeme-li v úvahu, co všechno ještě Dalí mohl ve své autobiografii zamlčet, je jasné, že pro své výstřednosti nikdy mnoho netrpěl. V dřívějších dobách by si zajisté užil svoje. On ale vyrostl ve zkorumpovaném prostředí dvacátých let, kdy byla rafinovanost nesmírně rozšířena, kdy se Evropa doslova hemžila aristokraty a rentiéry, kteří se vzdali sportu a politiky a vrhli se na umění. Házeli jste po nich mrtvé osly a oni vám házeli peníze. Fobie z lučních kobylek - která by před pár desítkami let vzbudila leda smích - byla najednou zajímavým "komplexem", kterého se výhodně zneužívalo. A když se celý tento svět s příchodem německé armády zhroutil, byla tu ještě Amerika. Mohli jste to všechno završit konverzí k víře, jediným skokem a beze stopy pokání se přenést z módních pařížských salonů rovnou do náruče Abrahámovy.
To je snad v hrubých rysech nástin Dalího života. Ale proč byly jeho úchylky právě takové a proč bylo tak snadné "prodávat" obrazy hnijících těl a jiné ohavnosti kultivovanému publiku - to zůstává otázkou pro psychologické a sociologické posouzení. Marxistická kritika se s fenoménem surrealismu vypořádá raz dva. Je to projev "buržoazní dekadence" (hodně si pohrává s pojmy jako "mrtvolný jed" a "zkažená rentiérská třída") a hotovo. Tím možná konstatuje fakta, ale nehovoří o souvislostech. Rádi bychom věděli, proč měl Dalí sklon k nekrofilii (a ne, dejme tomu k homosexualitě) a proč šlechtici a rentiéři kupovali jeho obrazy, místo aby holdovali honům a milování jako jejich dědové. Pouhý morální nesouhlas nás neposune ani o kousek dál. Neměli bychom také ve jménu "nezaujatosti" předstírat, že obrazy jako "Figurína nechaná napospas v taxíku" jsou z mravního hlediska nezávadné. Jsou zvrácené a ohavné, a z toho vy měly všechny pokusy o analýzu vycházet.
1944