dali.uffs.net

Salvador Dalí - Ultra Violet ...


[Index] [Salvador Dalí] [Obrazová Galerie] [Rozbory] [Fotografie] [Film] [Odjinud...] [Napsali...] [Odkazy]

z knihy Ultra Violet : Má léta s Andy Warholem
(Famous for 15 Minutes, My Years with Andy Warhol)
vydalo nakladatelství JK, Jan Kanzelsberger, Praha, v roce 1991
Copyright © Ultra Violet, 1988

Ultra Violet (Isabelle Collin Dufresne) se Salvadorem Dalím v New Yorku (jpeg, 32,7 kB)
pravděpodobně okolo roku 1962, New York

str. 22-23
... Na jaře roku 1964 vystupuji, oblečena v exkluzivním modelu od Chanelové, protkávaném zlatě, růžově a modře, s černou sametovou stuhou ve vlasech, z limuzíny Salvadora Daliho před domem č. 231 na Východní 47. ulici na Manhattanu. Čtvrť není ničím pozoruhodná, je obchodní. Cihlová budova je zchátralá, kovové požární schodiště rezaví. Procházím vchodem na spadnutí. Rozhrkaný výtah bez obsluhy, který je dostatek prostorný pro nákladní vůz, uvádím do pohybu s trochou váhání, neboť je to poprvé, co něco takového dělám. Dveře výtahu jsou aluminiové. Ve čtvrtém patře vystupuji na betonovou podlahu netřenou na stříbrno a do rozlehlého, matně se lesknoucího interiéru.
Okamžitě na mne doléhá pocit zmaru. Syrová prázdnota - až na zborcenou pohovku, dostatečně velkou pro ménage á cinq, a polámanou dřevěnou židli s laťkovým opěradlem - ve mně vyvolává podezření, že tu hořelo. Ve vzduchu visí pach zašlého kouře. Přemýšlím nahlas, a proto se slyším jak říkám: "Tady muselo hořet."
"Ne."
Na stříbrném pozadí zdi jsem si nepovšimla svého stříbřitého hostitele. Je to kovovým odrazem stěn nebo má Andy takovou pleť od narození? Vypadá jako vykoupaný v rtuti.
"Došlo tady k nějaké katastrofě?."
"Ne."
"Působí to tak."
"Hm."
"Vy tady pracujete?"
"Jo, sakra."
"Domnívala jsem se, že jste malíř. V ateliérech, které jsem viděla, v Daliho, Picassově, cítíte barvy, vidíte malířská plátna. Vy tu máte jen prázdný prostor."
"Prostor, v tom to všechno je."
"Teď chápu, proč svému ateliéru říkáte Továrna."
"No o tom mi vyprávějte. Já na to přijít nemůžu, ledaže by to tady bývala továrna."
Říkám si v duchu: Je alchymista? Nebo je to Ali Baba ve své kouzelné jeskyni?"
"Kde máte drahé kamení?" ptám se.
"Tady někde." Vztahuje to na své obrazy.
Zaslechnu něco jako zvonění cinkajících mincí a dojde mi, že se Andy směje. Všechno, co mne obklopuje, stříbrné rozpadající se stěny, trubky obalené aluminiovou fólií jako obrovité vánoční dárky, nastříbrno nastříkané kartotéční skříně a stereo aparatura, krášlí podkroví.
V mých vzpomínkách se něco probudí. No ovšem: Jsem zpátky v suterénním bytě malíře Johna Grahama se stěnami pokrytými zrcadly, který mne před čtyřmi léty vábil do uměleckého a erotického neznáma. když jsem prošla oněmi chimérickými zrcadly, poztrácela jsem tam někde navždy přísně katolickou výchovu i návaznost na přímočarou logiku. Tady v továrně vystoupila zrcadla z rámů a slila se v jedno jediné obklíčení stříbrných paprsků. Zase se jednou ocitám v místě plném kouzla, v říši divů, kde vstupujete do sebe i ze sebe vystupujete, kde se spolu předhánějí ze všech sil vzpomínky s fantazií. Vzpomínám si na Bílý labyrint Salvadora Dalího ve Španělsku, jiné sídlo snění a neskutečna, a na stříbrné šaty, které jsem sehnala, abych omráčila mistra surrealismu. ...
str. 26
... Od té chvíle jsem propadla Andyho kouzlu. Koneckonců Francii jsem opustila záměrně, abych se rozešla s rodinou i tradicí. Zkusila jsem to s Grahamem, s Dalim, s mnoha jinými. Teď mám zálusk na Andyho. Andy je extrémista, fantasta. Tohle zbožňuji. Moje milostné avantýry byly výstřední, každá znamenala nové dobrodružství. Nyní pociťuji, že tenhle kejklíř mě zavede do dosud nepoznané dimenze. Budoucnost mne vzrušuje, když vstupuji do nového věku, do stříbrného věku. Náhle jsem po Andym jako posedlá. V nízké wolframové hladině osvětlení je zábavný, dokonce vzrušující. Musím ho svést. To je jediný způsob, jak zjistit, jestli je skutečný, jestli je člověk, nebo jenom stříbrně oplechovaný robot. ...
str. 29
... Andy není první umělec, který má domácího fotografa. Salvador Dali měl vždycky jednoho dva fotografy, kteří stáli v křídlech hotelu St. Regis, jen pro případ, kdyby tudy prošla nějaká význačná osobnost. Když antény jeho knírů zaznamenaly v okruhu sta yardů přítomnost osoby stojící za zprávu v novinách, Dali vklouzl po bok slavné veličiny jako běžec na druhé startovní dráze. Cvak, cvak, cvak a příští den je jeho fotka v novinách. ...
str. 37
... Přibližně v té době, kdy jsem poznala Andyho, jsem šla s Dalim na večírek na oslavu narozenin. Kdosi upekl fantasticky vypadající čokoládový dort, vysoce umělecky vyvedený, s čokoládovými hoblinkami po celém vršku a po stranách. Kolem dortu byla spousta chichotání; myslela jsem si, že lidi pobavila ta obzvlášť slavnostní výzdoba. Snědla jsem velký kus. Výborný. Po půl hodině se mě zmocnil podivný pocit, že se mi vytahují rty do podoby, do jaké mají rty vytažené lidi z kmene Ubangi, jak lze vidět na fotografiích z National Geographic. Pozdvihla jsem ruku šest palců před svou tvář v domnění, že se dotknu rtů, ale nebyly tam, kde jsem se domnívala, že budou. Teprve ráno jsem se cítila normálně. Pak jsem si vzpomněla na to chichotání a došlo mi, že dort byl ochucen marihuanou. Znovu jsem si přísahala, že už nikdy více - drogy mi nepřinášely žádné příjemné prožitky, ale jen nepříjemné vedlejší účinky. Proto jsem se, když jsem byla s Andym a jeho partou, drog ani nedotkla.
str. 58
Andyho víc a víc frustruje jeho zevnějšek. Každý den se mu na zarudlém bambulovitém nose objeví nový uher. Plešatí. Aby to zakryl, začíná užívat malý příčesek. Tupé se vyvine v paruku střízlivé velikosti. Paruka je příčinou toho, že Andy narozený ve znamení Lva, vypadá jako lev vycpaný. Je to pravý protiklad Salvadora Daliho, nejdiskutovanějšího ze současných malířů, narozeného ve znamení Býka, který ztělesňuje šíleného španělského býka. Ale i se lví hřívou na hlavě nemohl Andy soutěžit s knírem, který čněl Dalimu vzhůru k očním bulvám. Andy studoval mistrovu techniku - ani ne tak styl jeho malby jako spíš budování struktury osobnosti.
str. 81
... Příštího roku 1960 mě požádá Mafalda Davisová, kdysi dvorní dáma egyptské královny, abych se zastavila v hotelu St. Regis a doručila Salvadoru Dalimu ruskou emailovou lžíci z osmnáctého století. Nikdy jsem se s Dalim nesetkala, ale znám ho samozřejmě jako flamboyantního mistra surrealistického malířství. V okamžiku, kdy se naše pohledy střetnou, jsme si jisti, že jsem stvořeni jeden pro druhého. Svěřuji se mu, že i já trochu, trošičku maluji. Pozve mě, abych se k němu do ateliéru vrátila v pět, po siestě. "Nakreslíme fantastický model," dodává. ...
str. 82-92
Léta s Dalim
Daliho ateliérem je apartmá v St. Regis, oddělené od apartmá, v němž bydlí. Na pohovce, potažené sametem v barvě burgundského, spočívá neskutečně obrovitý nahý ženský model; látka se leskne pod lampou zastíněnou starobylým šálem. Rozměrná humří lastura, ponořená do zlaté lázně, leží na opěradle gauče, přichystána k tomu, aby byla vkomponována do portrétu Venuše, čekající telefonický hovor, mistrovského díla, které Dali co nevidět vytvoří.
Na sedadlech dvou křesel na nás čekají velikánské skicáky a tužky. Dali upravuje modelčiny světlé andělské vlasy, které jí splývají pod pupík. Potom jí zdvíhá paži - zachází s ní přitom jako s ohebnou figurínou - a dá jí plnou hrst usušených mravenců do blonďaté kožešinky v podpaží.
Dali prohlašuje: "Je sors la peinture de la routine. Čerpám umění z denního života. Podpaží nabízí dutinu plnou sladkosti." Pak umístí telefon vedle Venušiny kyčle a humra dává nahoru na sluchátko jako ozdobnou rukojeť.
Nesmrtelný Dali teď kreslí závratnou rychlostí velkolepý akt. Jeho energické tahy po papíru znějí jako rychlá, lehká prásknutí bičem, tak, tak, tak. Střelhbitě letící čarou načrtává Venuši, dokresluje na místo vlasy, tak, tak, tak. Zdá se, že mravenci horlivě žvýkají heboučké stvoly rak, rak, rak. Dobývá živoucí Venuši z panenského papíru. Dokončuje kresbu rychlostí blesku.
Úmorně uplatňuji skromnou dovednost nakreslit nohy, trup, šíji. Dali mi nakukuje přes rameno a tvrdí: "To není špatné, není to špatné." Vytrhne mi kresbu z ruky a - tak, tak, tak, - dokončí ji, podepíše a ponechá si ji.
Venuše se obléká. Dali ji políbí na čelo a ona odchází. Obrátí se ke mně: "Dovolte mi, abych vás nakreslil. Stála byste mi modelem?" Šaty ze mne spadnou. Spočinu ve vzrušivé poloze Venuše. Dali přistupuje a poopravuje mi neposlušné vlasy. Rychle mě políbí na rty a letmo se dotkne mých tváří napomádovanými konečky tuhého, vzhůru stočeného kníru.
Trůní na samém okraji křesla, s jedním kolenem na zemi, spaluje mě bouřlivými ohnivými pohledy a s precizností hodináře - tik, tik, tik - mě načrtává. Zrcadlo na zadní straně odráží náš tableau vivant. Ukazuje mi skicu. Obdivuji úžasný způsob, jakým několika tahy obyčejné tužky vyjádřil odstíny, odrazy světla a zachytil celou mou osobnost. Říká mi: "Narozen jako impresionista, odmítl jsem radu svého otce, abych studoval malířství."
Sklouzne na kolena vedle mne a navrhne: "Jouons á nous toucher les lengues. Pojďme si hrát na mazlení jazyků." Jako očarována, nechávám se znovu bodnout do tváří, když se jeho nádherně tvarované rty setkávají s mými. Jeho jazyk, chutnající po jasmínu, se dotýká mého a odnáší mne do území blaženství, kde tělo podléhá slasti.
"Mon amour," zašeptá, "bonjour."
Mám pocit jako síť vzdouvající se v oceánu jeho vášně. Uchopí zlatého humra a laská mi jím bránici. Otáčí mi jeho ocas kolem stehna, aby roznítil mou obrazotvornost. Zdvihám se, abych ho objala. Dotykem mi dává najevo: "Ještě ne." Posune se, aby mně políbil kolena. Slyším jeho slova: "Isabelle, la catholique, je t'adore."
Opět se pozdvihnu, abych ho k sobě přitiskla. Znovu mi dává najevo: "Ještě ne." Vřu vášní. Pomyslím si" Tohle je humří past. V tomhle muži není nic normálního.
Musí mi číst myšlenky, protože mě teď laská článkovaným krunýřem humřího ocasu. Začínám si přát, abychom se mohli milovat jako dva obyčejní lidé. Kdy tohle milostné mučení skončí? "Zbožňuju tvé papyry," sděluje mi Dali. Papyry je plurál od papyrus. Nemám ponětí na kterou část mého těla to odkazuje.
Lapena do pasti jeho humřími spáry, stávám se jeho milostným zajatcem. Se rty u nohou korýše pronáší: "René Thom, le pére de la théorie de catastrophes - "
Zazvonění telefonu nás oba vymrští. Jak se Dali natahuje, aby hrábl po sluchátku, zachytí se mu za knír humří tykadlo. Se živočichem pohupujícím se mu na bradě se ohlásí: "A-l-l-o." Potom popadne humra a mrští jím přes pokoj. Ten proplachtí rovnou ven otevřeným oknem. Milostná scéna skončila. Dobrá stránka věci spočívá v tom, že je to bezpečné - takhle v žádném případě nemůžu otěhotnět.
Onoho večera večeříme v La Caravelle. Když vcházíme, vyfotí nás paparazzi. Dali mluví bez přestání nad přírodními smaženými houbami, kachnou se švestkami, vínem Nuit-St. Georges. Francouzsky rozkládá: "Kouzlo božského Daliho, tedy mne, iluzionisty, spočívá na skleněné ploše vyztužené ocelovými hřeby, která tě přiměje uvěřit, znovu sebe sama ujistit ... moje rohy nosorožce jsou nezničitelné, setrvávají v nepomíjivosti paměti."
Jsem opilá jeho slovy. Jako desert mi Dali objednává moučník s čokoládovou náplní. "Comme toi, chaude et froide," vysvětluje. Zčistajasna prohlásí: "Freudův mozek je jako hlemýžď bez přísad, z gastronomického hlediska bez chuti." Vypráví mi, že v roce 1938 zcestoval vlakem půl Evropy, aby se s Freudem setkal v Londýně. "Chtěl jsem ho podrobit psychoanalýze a užít při tom své paranoické kritické metody. On mi to nedovolil." Krátce si oddechnu na důkaz díků.
Moučník je lahodný, jak ledový, tak horký. Dali se dotkne mého lokte a říká: "Tvůj loket je stejně chutný jako patka chleba."
Odpovídám: "Tvoje rty jsou stejně chutné jako sloupané muškátové hrozny."
"Ne," odporuje Dali, "jako Phidiova varlata, která teď maluji."
Když odcházíme z restaurace, Dali místo zaplacení účtu podepíše ubrus. Navrhuje: Pojďme tady obědvat zítra a každý den." Paparazzi nás znovu fotografují. Zvědomuji si, jak slavný Dali je.
Na zimu se stěhuji do malého pokojíku, bývalé komůrky pro služku, v hotelu St. Regis, abych byla nablízku Dalimu. Ano, má ženu, povahově pokřivenou Galu, kterou nesčíslněkrát maloval. Dali přebral Galu francouzskému básníkovi Eluardovi. Mezitím Gala odloudila malíře Maxe Ernsta jeho ženě. Nyní je Gala zaneprázdněna mladými chlapci.
Jsem oslněna elegancí Daliho oblečení, dramatičností jeho peleríny, symbolismem fabergéovské hůlky se zlatým knoflíkem, kterou zdvihá v pompézním gestu. Mému uchu lahodí způsob, jakým přehnaně vyslovuje každou hlásku a přidává si přitom několik vlastních navrch, takže slovo "limuzína" vyzní jako "li-moi-ri-si-ne."
Když Dali vejde do místnosti, každý se otočí, aby si dobře prohlédl jeho proslulý knír a bohaté tmavé vlasy, spadající na vázanku se vzorkem zlatého brokátu. Jeho žlutohnědý ocelot tančí před ním na vodítku. Cestuje s bizarní svitou trpasličích hermafroditů, šilhavých modelek, dvojčat, nymfiček, neuvěřitelných krásek, které vždy doplňuje jedno stvoření zarážející ošklivostí.
Na jaře roku 1962 s ním odlétám do Paříže a bydlím v jeho hotelu, v Meurice. Potom letíme do Cadaqués ve Španělsku, abychom tam strávili léto. Na podzim se vracíme zpátky do Paříže, kde vrcholí sezóna, a žijeme životem milionářů, pak dál do New Yorku. Fantaskní přátelství se rozvíjí. Sdílíme umění, slávu, ideje, názory na politiku, literaturu, lidi. Naše milování je ve stylu Dali, teatrální, vynalézavé, ale neuskutečněné nikdy normálním způsobem. Nakonec docházím k závěru, že má hrůzu před oplodněním, hraničící s paranoiou.
V hotelu Meurice na Rue de Rivoli obývá Dali nádherné apartmá v prvním patře, které bylo původně rezervováno pro italského krále Viktora Emmanuela. Mnoho jiných královských hlav států obývalo tuto řadu pokojů. Strop v obývacím pokoji je bohatě vyzdoben freskou s bílými rokokovými amórky. Jsou tu zrcadla ve vyřezávaných rámech, sedmnáct stop vysoká. bílý kamenný balkón s vyhlídkou na Louvre. Bohatě zřasené vybledlé hedvábí pokrývá každou stěnu. Dveře jsou obrovské, vyřezávané ze dřeva. Místnost je pozůstatkem pompy z přelomu století.
Já bydlím v mnohem jednodušším pokoji ve čtvrtém patře. Výtah, který si přivolám, je dokonalá filigránská práce z roku 1900. Zřízenec v livreji otvírá ozdobné dveře vykované z oceli a bronzu. Uvnitř výtah zdobí kovové kytice irisů, které by byly hodny Violet-le Duc, restaurujícího Notre Dame. Křeslo ve stylu Ludvíka XV., vyčalouněné temně rudým damaškem, laskavě přijme mé pozadí a já se jako raketa ve zpomaleném filmu zdvíhám k měkkému přistání ve svém patře.
Před každodenním obědem s Dalim mně hotelový květinář dodá čerstvou korunu z kamélií, kterou si nasadím na čokoládově zbarvené hádky prstýnků vlasů. Proslavila jsem tenhle nesestříhaný neučesaný, nekartáčovaný účes a on na oplátku proslavil mne. Jako předloha pro květinovou korunu mi posloužila obrazová příloha Amorova lovu z prerafaelitské knihy.
Dali má můj účes velmi rád. Romanticky rámuje mou tvář a není dotčen módním sestřihem. Takto ozdobena objevuji jednoho dne Daliho ve společnosti knížete Dada Ruspoliho, italského šlechtice. Nás tři odveze ruský taxikář do restaurantu Lasserre. Vyjedeme malým osobním výtahem do druhého patra a nacházíme náš stůl, kde jsme srdečně vítání téměř každý den na oběd.
Rozhlédnu se po elegantní místnosti a zahlédnu André Malrauxe, ministra kultury, jak obědvá s Marcelem Achardem, dramatikem, a ještě jedním pánem. Dali píše Malrauxovi lístek: "Bravo za překopání Le Louvru do základů. Teď se udrží. Bravo za osvětlení těch historických průčelí, čímž Paříž získala." (Malraux právě vyhloubil základy Louvru a zrenovoval zevnějšek mnoha pařížských starobylých kamenných budov.) Já mám těch pár řádků doručit.
Dali mě upozorňuje: "Tvař se vážně, když mu to budeš předávat, protože jemu v obličeji cuká nervový tik."
Doručím lístek a pronáším majestátním hlasem: "Katedrála není jenom architektura, je to drama, boj se zemskou tíží." Usuzuji, že tohle je to, co říkáte ministrovi kultury. Ten vážně přikývne.
Objednáváme si kaviár a bliny a strnady, droboučké ptáčky upravované celé, s vnitřnostmi a vším tak, žer se vezmou za zobáček a spolknou. Víno je Chateau Petrus 1947. Tahle opečená peříčka nemohu pozřít, ale Dali nejenže tuto zvláštní pochoutku zbožňuje, ale rozplývá se nad žalujícíma upřenýma očkama, nad dokonalým tvarem a rozkošnou chutí těch ptáčátek. Když strnad zmizí pod Daliho ozdobným knírem, mám pocit, že obědvám s obrovskou kočkou, přímo z Alenky v říši divů. Jako moučník máme citrónové suflé s malinovou šťávou a fantastické víno s buketem fialek, které upíjím s rozkoší, ačkoli obyčejně nepiju.
Když odcházíme z restaurantu, vyfotí nás tři fotografové. Druhého dne se to objevuje ve France-Soir.
Dali se vrací do hotelu strávit siestu - to proto se udrží v činnosti s jiskřivou energií dlouho do noci - a vysadí mě u Rogera Viviera, obuvníka šijícího na míru střevíčky i vysoké boty. Objednám si nejdražsí stříbrné kožené holínky s hranatými špičkami a dvěma švy táhnoucími se od špiček k hornímu okraji. Změří mi nohy s bezmeznou péčí a načrtne je. Ty vysoké boty jsou podobné části brnění na koňskou přední nohu. Platím sedm set dolarů za pár, une foile financie`re, kter7 se nikdy nebude opakovat. (Peníze si beru z provize, kterou jsem dostala za prodej Daliho skici.) Ukáže se, že boty tak nesnesitelně tlačí, že si je obuju jenom třikrát.
Holínky jsem koupila, aby doplnily mé stříbrné ošacení - stříbrnou kovovou minisukni, stříbrný kabátek, stříbrné punčochy, stříbrné holínky. Někdy si namaluji přední zuby stříbrně, postříkám si vlasy stříbrným sprayem a nalíčím si oči stříbrnými odstíny. Nosím příruční kufřík z ryzího stříbra. Mám také stříbrný večerní plášť s límcem ze stříbrné lišky, stříbrné spodní prádlo, kapesník, noční košili. Nemylte se: Upoutám pozornost. Žebrám o uznání. Uznání je pro mne stejně nezbytné jako kyslík. Bez něj budu chřadnout a zemřu.
Proč? zeptáte se, možná. Stěží to můžu vysvětlit. Z části je to povrchností mládí. Zčásti je to prostředím, v němž se pohybuji - nemůžete být šedivý a fádní a přitom trávit dny a noci s Dalim. Je to možné proto, že jsem si dosud nerozvinula žádnou vnitřní sílu a že musím vnějšek přebíjet ozdobou na ozdobu, abych zamaskovala vnitřní prázdnotu. Potrvá to dlouho, než dosáhnu introspektivního období.
V pět onoho odpoledne máme Dali a já jít na čaj s vévodou a vévodkyní z Windsoru do čajovny v Meurice. Vévodkyně a já jsme tu jako první. Posadíme se ke stolku a objednáme si čaj a toasty. Wallis Windsor vypadá jako karikatura vévodkyně z Windsoru. (Proč by neměla, protože je tím, kým je.) Mám pocit, že je oba znám z fotografií v tisku. Tady sedí, s vlasy úhledně rozdělenými pěšinkou, ne příliš dlouhými, ne příliš krátkými, pleť pěstěnou a pečlivě přepudrovanou.
"Jak se vám líbila plavba?" ptá se vévodkyně.
Právě jsem se vrátila z plavby na palubě jachty Malaneé, jejímž majitrlem je filmový magnát Sam Spiegel a která má posádku o skromném počtu 101 mužů. Greta Garbo, jugoslávský princ Alexander, baronka Helen de Rothschild a Brigitte Bardotová jsou na palubě čestnými hosty.
Vyprávím vévodkyni, jak chtěl Sam, ten obézní papoušek, abych s ním a jeho blond sexbombou sdílela impozantní lože v jeho kabině.
"Jak jste se z toho vyvlékla?" zeptá se vévodkyně.
"Řekla jsem, že nemám ráda sexbomby, ani blondýnky."
Vévodkyně má zlatý snubní prsten a prsten s diamanty a safíry. Vím, že se narodila 19. června, ve znamení Blíženců v domě Raka; jejím klenotem je perla. Říkám jí, že by měla nosit perly každý den svého života.
"Je v těchhle pověrách zrnko pravdy?" ptá se.
"Zakládají se na vědeckých faktech," tvrdím s hranou jistotou. "Určitě máte nedostatek kalcia. Perly tvoří převážně tenhle prvek. Tím, že nosíte perly, vstřebáváte drobné dávky osmózou. Tím dosahujete lepší rovnováhy a taky lepšího osudu." Podívejme se, komu já to nabízím lepší osud.
"Nikdy jsem netoužila být anglickou královnou," konstatuje a trefí hřebík na hlavičku. "Je to vévoda, kdo postrádá kalcium. Od té doby co ho znám, se probouzí se ztuhlými klouby.
Dali přichází s vévodou, který rovněž vypadá jako svá karikatura. Míjení času ponechává jeho tvář bez vrásek. Má nepřítomný, chladný výraz. Jeho krásně střižený oblek oživuje na pozadí tmavé a světlé šedi jemný červený proužek. Moc toho nenamluví. My ostatní nudně konverzujeme o přicházejících a odcházejících krásných lidech slavných jmen, pohybujících se v mezinárodní společnosti.
Když poprvé navštívím Daliho v Port Lligat na Costa Brava v roce 1962, jsem ohromena jeho domem. Víceúrovňová aglomerace rybářských domků z nejčistší bílé křídy vypadá jako miniaturní maurská pevnost. Pojmenuji to Bílý labyrint. Když přistupuji k úzkým dveřím u vchodu, otevřou se. Uvnitř ustoupím při pohledu na obrovitého, deset stop vysokého bílého medvěda, upírajícího na mne planoucí pohled. Oči mu jiskří a tesáky se zalesknou. Je ochranným strážcem domu. Velmi mne vzrušuje pomyšlení na to, že zase spatřím Daliho. Neviděli jsme se po celé tři měsíce.
Tristan a Isolda ve Furtwänglerově nahrávce naplňuje chodbu dojmem nezměrné radosti ... Dali se objeví jako kouzelník. Je skvělý. Jeho pleť má zlatý nádech. Ohromně živé oči jsou neurčité oříškové barvy. Rty jsou dokonale souměrné. Také nos má dokonalý.
Je oblečen do černé kovbojské košile lemované bíle a zářící mnohabarevnými květy ve směsici cikánského stylu amerického Divokého západu, do černých kalhot a obut do nádherných španělských sandálů z béžové tkaniny, vyrobených v Katalánii, s černými stuhami uvázanými kolem kotníků.
Dali mě vede podél nepravidelně se stáčejícího schodiště do patia s bělavým nádechem. Jemná bělost kvetoucího jasmínu přináší mým smyslům rozkoš. Dali vybírá ty nejkrásnější květy, líbá je, pokládá si je na kolena a s teatrálním gestem mě těmito nebeskými květy obdarovává. Rozlehlé panorama azurového moře mně připomíná první den stvoření. Slunce pro nás svítí zlatým jasem. Vidím zakřivení země.
Arturo, Daliho homme á toute faire, ohlašuje oběd. Oba si zastrčíme jasmín za uši, takže nás po celý den provází božská vůně. Jídelna je maličká - šest stop na čtyři, ne větší než předložka na koberec. Naproti jedné bílé stěně je vestavěná cementová lavice, před ní stůl stopu a půl široký. Dali vklouzne do malinkatého křesílka, které zapadá do vytesaného výklenku v protější stěně. Obědváme v domečku pro panenky, který je tak neskutečný, jako bychom si jej představovali.
Předkládají se nám syroví mořští ježci, čokoládové kuře a mravenci obalení v cukru. Dali pozdvihne ostnatého mořského ježka a pronáší svým jedinečným výrazivem: "Tvar je vždycky výsledkem hledání v látce. Svoboda je beztvará. Morfologie, slovo vynalezené Goethem, má nekonečné důsledky."
Později onoho roku 1962, když jsme zpátky v New Yorku, vtrhne Dali do mé ložnice v St. Regis, přistoupí k oknu, roztáhne závěsy, aby slunce mohlo proudit dovnitř, a vychrlí na mne: "Připrav se. Budeme obědvat v Le Pavillonu se dvěma nositeli Nobelovy ceny, Crickem a Watsonem. Znají všechna tajemství DNA. Ať jsi hotová do patnácti minut." Dali v rychlosti načrtne kouzelnickým fixem dvojitou spirálu na zeď a podepíše ji. Jsem rozechvělá při představě setkání s americkým genetickým badatelem Jamesem Dewey Watsonem a jeho anglickým protějškem Francisem H. Crickem z cambridgeské univerzity, kteří objevili, jak se genetická látka v živých buňkách dvojí. Noviny je vynášely do nebes.
V limuzíně, když jedeme přes dva bloky k restaurantu, Dali není s to potlačit své vzrušení. "Tihle dva géniové vstoupí do historie stejně jako já. Jejich objev je významnější než vynález ohně nebo psané abecedy."
Naši dva géniové v restauraci jsou mladí a vyvedení z míry Daliho zjevem a angličtinou. menu je francouzské. Dali jim objednává pyré z fazolí a tvrdí, že to dodá živiny jejich kyselině deoxiribonukleové. Vyslovuje to? "Deee-oxyy-rrriiii-buoo-se-nukleová kyselina." V jejich očích mohu číst, že Daliho genetický kód je pro ně další hádankou. "Je zákódován v katalánštině," vysvětluji.
Dali vytáhne z kapsy humra. Crick a Watson upustí vidličku. Dali vykládá: "Ponořil jsem tohohle humra do zlaté lázně, abych mu propůjčil nesmrtelnost."
Tohle nemohl být ten zlatý humr z našeho prvního setkání - tamten vyletěl oknem. je to možná potomek. Dali ho pokládá doprostřed stolu jako ozdobu. Crick se podívá na Watsona. Dali pokračuje: "pravidla dědičnosti jsou božského původu. Váš objev je nejvýznamnější událost od vytvoření proslulého Daliho obrazu Soft Watches, který je věšteckou předzvěstí toho, že rozlousknete genetický kód." Dali o sobě často mluví ve třetí osobě.
Dali ukáže na mou tvář a prohlásí: "Pánové, můžete jakýmkoli způsobem vylepšit krásu a dokonalost tohoto obličeje?"
Crick poznamená: "Pravé okno není stejné jako levé."
Podívám se znepokojeně do zrcátka v pudřence a začnu se smát. Ve spěchu, abych se nalíčila, jsem si nalepila umělé řasy jen na jedno oko.
Dali vykládá, že ho vědecká literatura fascinuje a nedávno četl, že moč géniů obsahuje velké množství dusíku. "Jednou mě přemluvil, abych se napila jeho moči, že se mi zvýší inteligenční kvocient. Naskákaly mi z toho jen pupínky," sděluji nositelům Nobelovy ceny. Crick a Watson si najednou vzpomenou, že musí stihnout letadlo. Chvatně mizí.
Když jedeme limuzínou zpátky z padesáté sedmé do Padesáté ulice, prohlásí Dali: "Přijde den, kdy budu schopen stvořit mnoho malých Daliů, srovnatelných co do geniality." Hloubám o tomhle přemístění Boha ze středu vesmíru.
Jednoho dne roku 1963 popíjím v St. Regis čaj se svým fantasmagorickým společníkem, když k našemu stolu přistoupí téměř albín se střapatou parukou z umělých vlasů - bílou nahoře, stříbrnou uprostřed a černou vespod, s jakoby myšími ocásky visícími z boku na stranu. ten malý muž s jedním okem modrým a druhým šedým, s červenožlutou pokožkou, křídovitou pletí, strnulým, prázdným, upřeným pohledem a hipíkopvskou naivitou, zdraví Daliho.
Dali mě představuje. "Isabeau, rád bych ti představil Andyho Warhola. Andy, tohle je La Comtesse Isabeau de Baviére, rozená Collin Dufresne." Nějakým podivným, téměř neodolatelným způsobem nacházím v té malé karikatuře muže zalíbení. Mám pocit, jako bych ho znala. Cítím, že mne to k němu přitahuje.
"Ach, vy jste tak krásná," říká Warhol, "měla byste hrát ve filmu. Můžeme spolu natočit film?"
"Kdy?"
"Zítra"
str. 93-94
... Andy mi tvrdí, že potřebuji nové jméno. Nemůžu užívat jméno Isabelle Collin Dufresne. Nikdo není s to je hláskovat, vyslovit, zapamatovat si je. ...
... Když čtu článek o světla a prostoru v časopise Time, narazím na výraz "ultra violet". Zmocní se mne. ...
... Oznamuji Dalimu výběr svého znovuzrozeného jména. Není si jeho volbou zcela jist. Zní mu přaspříliš vědecky. Je toho názoru, že potřebuji něco romantičtějšího, klasičtějšího. Chce mě překřtít na Isabeau, což není ani mužské, ani ženské jméno. Často mi říká Isabeau de Baviére. Opakuji: "Ultra Violet," a protahuji samohlásky do přehnané árie. Tentokrát se směje. Nyní souhlasí. ...
str. 96-97
... Když vpochoduji ve fialové parádě do Daliho apartmá, nabídne mi bonboniéru s kandovanými fialkami máčenými v cukru, který nasákne fialkovým aróma, a bonboniéru s čokoládovými mravenci, opravdickými mravenci konzervovanými v čokoládě.
Zaváhám, než si vytáhnu jednu kytičku ze záhonku fialek v krabičce. Připadám si jako kanibal, pojídající bližní svého rodu. Ale opatrně si jednu vezmu - chutná to lahodně. Čokoládoví mravenci jsou něco jiného. Patří k Daliho šifrám - vždycky mu říkám, že to určitě jsou ti mravenci, kteří lezou přes hodinky v nejznámějším z jeho obrazů The Persistence of Memory. Vím, že se ode mne očekává, že sním přinejmenším několik mravenců, a tak si jednoho hrdinně vložím do úst a zaslechnu, jak mi křupne mezi zuby. Mám problémy s tím, abych ho spolkla. Představuji si, jak se to malinkaté stvořeníčko drápe nožičkama zpátky mým hrdlem, aby uniklo svému osudu. Jeho přátele v krabici - je jich tam děsivé množství - nabídnu svým přátelům, abych vyzkoušela jejich kuráž. ...
str. 102
... S Andy Warholem jsem se skutečně setkala předtím, než jsem znala jeho jméno a než nás představil Dali. V roce 1961 sedím u pultu ve snack baru na rohu Osmdesáté ulice a Madison Avenue vedle bloňdatého mladého muže. ...
... Znovu se s ním nesetkám, dokud mně ho Salvador Dali nepředstaví se slovy: "Rád bych ti představil Andyho Warhola." ...
str. 112
... Vzpomenu si na jednu historku o Dalim. Vyprávím Andymu, že když se Dali dostal do této země, jedním z prvních předmětů, které vytvořil, byl šálek z čokolády s podšálkem, ukázka jedlého umění. Vystavili je ve výloze obchodu na Páté avenue. Dalimu se nelíbil způsob, jakým šálek naaranžovali. Předpokládalo se, že bude zavěšený ve vzduchu. Ale tady na Páté avenue, všem na očích, prostě jenom trůnil na stolku. Dali si stěžoval těm, kdo měli na starosti výlohu. Ti odmítli jakoukoli změnu, a tak v sobotu v poledne, když byly na této třídě davy lidí, mrštil Dali do výlohy velikánský kámen. Samozřejmě že zastavil dopravu. Zatkli ho. Druhý den se objevil obrovský novinový titulek: ŠÍLENÝ ŠPANĚLSKÝ UMĚLEC SE ZAHROCENÝM KNÍREM ROZBIL VÝKLAD NA PÁTÉ AVENUE. Od toho dne měl Dali slávu v USA zajištěnou.
str. 122
... V průběhu šedesátých let se Andyho okruh zvětšuje: Továrna se stává magnetem přitahujícím víc a víc lidí. Čím víc filmů natočí, tím víc peněz potřebuje, tím větší je horečný shon a vzruch. Podkroví se veselí. Stars a Superstars se veselí. Celý svět s námi chce vyletět do povětří. Je to báječná, halucinogenní doba.
Jsem ve středu toho dění, létám z Andyho světa a svých ostatních světů sem a tam. Trávím čas s Dalim, vídám pana XYZ, chodím na koktejlové party a dobročinné bály s evropskými přáteli, cestuji do Evropy a zase nazpátek a navrhuji si svou ultrafialovou garderobu. Každý den žiju naplno a ještě dál, jako opilá, v euforii, ve své rovnoměrně stoupající přirozené výši. ...
str. 131
... jestliže jsem odešla z Francie proto, abych poznala svět, tak jsem uspěla. Prožívám život mezi slavnými osobnostmi. Do roku 1964 bydlím na úrovni v pokoji St. Regis Hotel, abych byla dnem i nocí blíže surrealistickému mistrovi, který se stává mou posedlostí, a k dispozici mám lincoln continental s fialovým proužkem po každé straně pod okénky a se svým emblémem, proplétajícími se U a V, na dveřích. Moje malá skica od Daliho zdobí střechu za hlavou řidiče. To auto je další dar od mého dosud zbožňujícího pana XYZ, štědrého dárce činžovního domu, který vlastním. ...
str. 135
... Příležitostně se mnou Andy chodí k Dalimu na čaj a jednoho dne v roce 1965 nás Dali vezme nahoru do ateliéru v St. Regis. Místnost je plná jeho hraček: diaprojektorů a balíčků karet, které si promítá těmi přístroji, fotografií exotických míst a krásných lidí, včetně tuctů a tuctů sebe samého, starých vydání Scientific American, suchých květin, bílé sádrové Venuše milóské, yardů rudého sametu, lepenkové pyramidy, živých pijavic v kaviáru, několika pozlacených humrů, krabů a mořských ježků. Andy v okouzlení zírá na ten shluk podivných předmětů. Pohrává si se stopu velkým, héliem naplněným stříbrným hlídkovým balónem přivázaným na provázku. "No to je fantastické," vykřikuje. "Kde jste tohle sehnal?"
"Ve Schwarzově hračkářství," prozradí mu Dali.
O něco později, cestou k obchodu potravinové a zemědělské organizace F.A.O., mně Andy říká: "Vykašli se na Daliho. Je příliš starý a není už v kursu."
"Tisk mu pořád věnuje dost pozornosti."
Andy se ušklíbne.
V hračkářství koupíme dva hlídkové balóny. O té koupi nemám valné mínění až do příštího roku, kdy se hlavní atrakcí Andyho výstavy v Castelli Gallery stávají jeho létající polštáře (Flying Pillows). Héliem naplněné obdélníky ze stříbrného mylaru, větší než polštáře do postele, jsou jasně odvozeny z hraček - hlídkových balónů. mají snovou krásu obláčků v pokoji. Jeden vznešeně vyplouvá z okna galérie; pár se jich v příští sezóně objeví jako rekvizity v jednom z baletů Merce Cunnighama, ale další čtyři nepřinesou odhadní cenu 20 000 dolarů jako při aukci u Sothebyho na jaře roku 1988. ...
str. 138-139
... Tentokrát se má odvaha vytrácí. Sklopím oči. Sinatra jde dál. Často si říkám: Projevil opravdu zájem? Co když jsem ho povzbudila koketní výzvou? Byla jsem pro něj střádavým vytržením nebo žalem?
O téhle téměř prohře přemýšlím o nějakou dobu později, když se Sinatra dvoří Mie Farrowové. Je jednou z daliniánů, členkou Daliho kroužku obdivovatelů, intelektuální obdobou Sinatrovy bandy šuntů. "Měla bych si ho vzít?" ptá se Mia. Není si dokonce ani jistá, zda jsou Sinatrovy úmysly vážné.
"Jak ho mám přimět k tomu, aby se vyslovil?"
"To je velmi jednoduché," tvrdí Dali. "Vezmi si jednu ponožku zelenou a jednu červenou."
"Co tím dosáhnu?"
"Je to poutač."
Mia je zvyklá na Daliho hádanky. Sedí tady a vypadá jako křehký květ. Má dlouhé hedvábné plavé vlasy. Obléká se do andělské bílé. její pleť a oči jsou průzračné. Uposlechne Daliho pokynů. Za pár dní má kolem útloučkého zápěstí diamantový náramek jako pro dítě. Dal jí ho Sinatra. Usoudíme, že musí být velmi zamilovaný.
"Nyní," prohlásí Dali, "abys udělala rozhodující tah, si obuješ boty obráceně."
Zpočátku neporozumíme, ale pak pochopíme, že chce, aby si Mia obula botu na nesprávnou nohu. "To ale bude bolet," ohrazuje se Mia.
Rok po jejich svatbě v roce 1966 popíjíme Sinatra, Mia, Dali, jeho žena Gala, já a Chici, Daliho ocelot - jaká to sbírka italsky znějících jmen! - v King Cole Room v St. Regis. Honosím se fialovými šaty, fialovým úsměvem, fialovými vlasy a fialovými ponožkami. Sinatra si mě prohlíží. "Vypadáte jako fialová vlajka." ...
... Rok předtím mně Andy představil Johna Chamberlaina, maestra automobilových vraků. Jeho asambláž sestává z rozbitých aut. Patří k těm apačským typům, které mě vždycky přitahovaly. ... O něco později, když při čaji představím Chamberlaina Dalimu, prohlásí Dali: "Tenhleten je chiméra". ...
str. 149-150
... Zavolám si z telefonního automatu a vezmu si taxík na okraj města. Dali a já obědváme v Pavillonu s Verushkou, modelkou, rodem Rushkou, která patří k favoritkám Vogue. Má na sobě černé průsvitné mušelínové šaty se švy táhnoucími se od pasu k šíji, které jí protínají prsy, takže jí zakrývají jednu pětinu každé bradavky. Muži zírají na tu zakrytou část a ženy zírají na zírající muže. Musím se smát - způsob oblékání ze středu města prorazí do vysokých módních kruhů. Dali je oblečen do zlaté lamé vesty a bíle načechrané košile. Já mám na sobě to, co je pro mě tradičním oblečením: fialovou minisukni s fialovými střevíčky a fialovými punčochami, a to se nezmění až do zítřka do téže doby.
Dali řeční o rohu nosorožce, údajně o nejpůsobivějším afrodisiaku na světě. Říká a protahuje přitom každou hlásku: "Není jednoho dne, abych nepoděkoval Sigmundu Freudovi za jeho objevné pravdy. Díky jemu se ve všech mých obrazech podařilo nakreslit roh nosorožce. Dokonce i v mém slavném obrazu Bread spočívá roh nosorožce v košíku. Musím vám někdy dát nějaký prášek z toho rohu."
"Děkuji, ale já opravdu žádné afrodiziakum nepotřebuju," ujišťuji ho.
Dali pokračuje. "Když mě bylo deset, modlil jsem se na všech čtyřech před stolkem vyrobeným z rohů jednorožce."
Zdá se, že Verushka neví, co si o tom všem má myslet.
Vytáhnu blok a tužku a obracím se k Dalimu: "Pro ten článek, který píšu pro France-Amerique, potřebuji znát vaši definici surrealismu."
"Zachytit myšlenky živelně, bez iracionálního a estetického nátlaku, uplatnit paranoickou kritiku k osvobození člověka od tyranie racionálního světa."
Říkám mu: "Myslím si, že já jsem se narodila jako surrealistka, ale vůbec o tom nevím."
Pokračuje: "Neponechával bych stranou ani krev, ani výkaly, ani ateismus, ani čirou intuici a připojil bych své středozemní pokrytectví náchylné k zvrhlosti. Ale André Breton mě vyloučil ze skupiny, protože jsem příliš fantaskní. Pro mě nejdůležitější věcí je dopustit se největšího možného počtu hříchů."
"Já také-," ale Dali není k zastavení.
"Brzy jsem pochopil, že nietzscheovský Dionýsos byl mým strážným andělem..." Pokouším se sledovat slovo od slova jeho surrealistický monolog, ale pak ho nechám, aby mne ovíjel jako hudba. "Nakonec jsem se navrátil k pravdě apoštolského římskokatolického náboženství, které se setkává s mou daliniánskou kosmogonií i jejími matnými poznatky, které předvídají rozpad podstaty věcí, s jejími zrakovými vjemy vyvolávajícími halucinace, s její vzpomínkou na můj andělský nitroděložní ztracený ráj."
Porovnávám tuhle záplavu zašmodrchané rétoriky s Andyho váhavými odmlkami. Andy - ááchchch! Podívám se na hodinky a letím. ...
str. 172
... Pak v jednu dobu udělal Salvador Dali sádrový odlitek mého poprsí. Během čaje přišel do St. Regis specialista na kopie soch z Metropolitan Museum of Art. Dali a já jsme pili čaj s Marquesou de Cuevas, rozenou Marguerite Rockefellerovou. Po prvním šálku čaje jsme se Dali a já omluvili a vystoupili jsme do mezipatra, do pracovny klenotníka Carlose Alemany. Svlékla jsem se. Ten, co dělal odlitek, si hrál s mými prsy a ruce se mu třásly, když nanášel sádru. Chvíli to potrvá, než sádra ztuhne, a tak jsem si přes sebe přehodila fialovou pelerínu zdobenou zlatem a Dali a já jsme se znovu připojili k markýze.
Když jsme poslouchali, jak hrají na housle "O Sole mio", zatímco sádra vysychala a zařezávala se mi do prsou, vyměnili jsme si s Dalim spiklenecké pohledy. Ten okamžik mě potěšil. ...
str. 179
... "Sex je iluze. Nejvíc vzrušující věc je nedělat to."
Slyšela jsem totéž říkat Daliho. Napodobuje Warhol Daliho? Anebo myslí Warhol jako Dali? ...
str. 230
... Jsem tak uchvácena tím, že jsem zamilovaná do umělce, protože i když jsem patřila k horním deseti tisícům a byla Superstar a dostalo se mi uznání, peněz a milenců, je to umění, které patřilo k nejpřínosnějším prvkům mého života. Dává mi smysl bytí a naplnění, důvod k životu. Navázala jsem jedinečné přátelské vztahy s umělci, od Daliho k Chamberlainovi, od Grahama k Warholovi. Portrétovali mne. Byla jsem jak jejich důvěrnou přítelkyní, tak jejich kritikem. Podporovala jsem neznámé umělce tím, že jsem získala jejich díla a někdy jsem z toho měli užitek po finanční stránce oba, když jsem jejich obrazy nebo sochy prodala dál. ...
str. 247
... Když jsem byla teenager, odešla jsem z domova ve Francii jako černá ovce. V roce 1975 se vracím jako ovce churavá. ... Vyseknu jí proto poklonu a vyprávím jí, jak jsem jednou byla u Chanelové v salónu na čaji. Na každého to udělá ohromný dojem. "Koupila sis něco?" zeptá se sestra.
"Ne, já tam byla s Dalim." Vědí, kdo je to Dali, ale netouží slyšet víc. ...
str. 276
... V myšlenkách se vracím k jednomu čaji v roce 1974. Dali mně ukazuje miniaturní krajinu na vnějším povrchu kovového prstence asi půl palce širokého a půl palce v průměru. Tenhle kovový proužek sundal z propisovačky z umělé hmoty a máčel jej po několik dní ve vlastní moči. Močí zoxidoval na prstenci vzor načervenalých, zelenavých skvrn, což připomíná živou scénu, odehrávající se pod širým nebem. ...
str. 279
... zádušní vzpomínková mše za Andyho Warhola pokračuje ... Přemítám o jeho posledním díle The Last Supper, namalovaném výlučně v červeni, jakoby opatřeném pečetí Andyho krve, jeho posledním odkazu. Jaký byl význam tohoto díla; bylo míněno vážně, nebo šlo o výsměch? Andy tvrdil jednomu mému příteli, Pierru Restanymu, přednímu francouzskému výtvarnému kritikovi: "Tenhle obraz myslím vážně." To se odehrálo v Miláně v roce 1986, když oba stáli před Andyho ztvárněním Leonardovy Poslední večeře, kterou vystavoval několik bloků od originálu. Jak neskutečné, pomyslím si, že korunoval v roce 1950 svou reklamní dráhu titulem "Leonardo střevíčku."
Vzpomínám si, že Dali vytvořil ohromující Poslední večeři, nyní v National Gallery ve Washingtonu na vrcholu rozlehlého schodiště vedoucího do druhého patra. Marisol ztvárnil další Poslední večeři, ve dřevě, dvacet stop dlouhou, nyní v Metropolitan Museum v New Yorku.


Copyright © Ultra Violet, 1988


[Index] [Salvador Dalí] [Obrazová Galerie] [Rozbory] [Fotografie] [Film] [Odjinud...] [Napsali...] [Odkazy]