dali.uffs.net

Goyovy Rozmary (Caprichos) podle Dalího


[Index] [Salvador Dalí] [Obrazová Galerie] [Rozbory] [Fotografie] [Film] [Odjinud...] [Napsali...] [Odkazy]


Pavel Štěpánek

Goyovy Rozmary (Caprichos) podle Dalího



Pavel Štěpánek, Goyovy Rozmary (Caprichos) podle Dalího. 2004.
Zveřejněno s laskavým svolením autora Doc. PhDr. Pavla Štěpánka, Ph.D.


     Goyovo geniální grafické dílo, zejména Caprichos, je u nás dobře známo. Čas od času je s úspěchem vystavováno a publikum se nikdy neunaví. Bylo dokonce řečeno – sice velmi zjednodušeně, ale současně výstižně –, že právě Caprichos (Rozmary), to je vlastně celé Goyovo dílo. Sám umělec je u nás charakterizován různě, od "malíře běsů"[1] a "génia hrůzy" až po "titána" a "věčného barda svobody".[2]

     Co vlastně jsou Caprichos? Komentář k soudobým událostem, ale v ironické podobě, v duchu středověkého názoru "svět naruby",[3] plný narážek, sdělovaných ovšem formou hieroglyfů, alegorií a emblémů.[4] Novinkou byl tento grafický cyklus také technicky – vyleptaný podklad překrývá akvatinta. Nemůže ujít pozornosti, že na naše území se dostalo už první vydání tohoto grafického skvostu z roku 1799.[5]

     Každá generace si k němu hledala svůj vztah. Máme doloženo, že už krátce po vydání se Caprichos používaly jak ve španělské, tak v anglické vyšší společnosti jako předmět zábavy a příležitost ke komentářům. Tak také vznikly interpretace, které se dodnes používají, a tak k nim také přistoupil s osobitostí jemu vlastní Salvador Dalí v době poměrně nedávné (1977). Dalího přepis Caprichos (Rozmary) je skutečně kapriciózní, rozmarný.[6] Komentovat podobným způsobem i díla dalších mistrů stalo se zvykem od okamžiku, kdy rozverný dadaista Marcel Duchamp přimaloval na reprodukci jednoho z nejuctívanějších obrazů v nejznámějším muzeu světa (Louvru) kníry mistrovské podobizně záhadné dámy se svůdným úsměvem – Moně Lise od Leonarda da Vinci.

     Caprichos svou záhadností, ironií a bravurním provedením budily respekt až do doby, kdy přilákaly umělce nad jiné oddaného metamorfózám všeho druhu, geniálního španělského, přesněji katalánského malíře Salvadora Dalího, mága publicity a skandálu, jehož sté výročí narození se slaví letos po celém světě mnohými výstavami.

     Podobně jako u stárnoucího Picassa pozorujeme i u Dalího potrebu vracet se ke starým mistrům – Delacroixovi, Velázquezovi apod. a inspirovat se jimi v cetných parafrázích, které se zarazují do kategorie "d´après", tedy tvorby podle osvědčených mistrovských děl.[7] Podobně přistupuje k přeměně Goyových mistrovských grafik i Dalí, vynikající znalec evropského umění, jenž se také obrátil v závěru svého života podobně na svého krajana – Goyu, a to k jeho nepřekonatelné grafice. Pochopitelně si vybral Caprichos, jejichž záhadné náměty budí představy a asociace nejrůznějšího druhu. V duchu gagových komentátorů použil Dalí Goyovy grafiky jako palimpsest, na kterém jen drobnými zásahy kresebnými a koloristickými pozměnil smysl a ten pak dovršuje svými komentáři, které navazují buď na obrazovou nebo na písemnou (popisnou) složku, případně kombinuje obojí. Někdy svému starému mistrovi prostě přitakává, jindy zvyšuje jeho záměr až k furiosu, ad absurdum, a umocňuje tak již dosti ironický a leckdy nerudný komentář Goyův, ale jindy mu odporuje, zplna formuluje negaci původního významu, a dává tak svému vzoru přímo protikladný smysl či řešení. V celku tak Dalí vytváří svými zásahy kontrastní, ale současně nerozborné dvojice zobrazení, která svým protikladem doplňuje možnosti četby významu jak svého vzoru, tak své vlastní úpravy. Je na divákovi, aby si shrnul, popřípadě doplnil další, i své vlastní pohledy a významy.[8]

     Současná výstava představuje poprvé v České republice oba umělce spojené prostřednictvím Caprichos najednou. Jde o naprosto výjimečnou príležitost zhlédnout v Galerii MIRO v Praze práce dvou geniálních umělců – Goyi – posledního mistra starého umění (a současně prvního moderního umělce) z přelomu 18. a 19. století, a Dalího – představitele jednoho ze základních proudů století dvacátého, surrealismu.

     Pavel Štěpánek





Poznámky:

[1] Karel Štika, Malíř běsů, Nová Paka, 1936, s. 16.
[2] Luboš Hlaváček, Věčný bard svobody, Kulturní noviny, Praha 24. 2. 1968.
[3] Juan Carrete y Jesusa Vega, Goya, grabador, Cuadernos de Arte Espanol, Historia 16, č. 44, Madrid 1992, s. 13. Česky vyšly Caprichos ve vydání Miroslava Míčka. Miroslav Míčko, Francisco Goya y Lucientes, Caprichos. Praha 1956.
[4] Juan Francisco Esteban Lorente, Jeroglíficos, alegorías y emblemas en Goya, Artigrama. Revista del Departamento de Historia del Arte de la Universidad de Zaragoza, 2003, č. 18, s. 471-503.
[5] Pavel Štěpánek, Los Caprichos de Lichnovski, Artigrama, 1991-1992, č. 8-9, s. 600-601. Nutno dodat, že představy zrály už od r. 1796, kdy Goya pobýval u Vévodkyně z Alby v Salúcaru de Barrameda.
[6] Vycházíme z verze, kterou připravil Kurt Ruppert, Les Caprices de Goya de Dalí. Ausstellung in der Galerie der Bayerischen Landesbank, München, 13.August bis 17. October 1999.
[7] D´après. Rassegna internazionale delle arti e della cultura. Lugano 1971.
[8] Dalí vychází někdy jen ze zvukové podoby původního Goyova textu, kterou překlad, chce-li být věcný, nemůže zachovat, a proto nutně zkresluje, jindy z obsahu jednotlivých listů Caprichos anebo ze svých vlastních vizuálních úprav prací Goyových.






[Index] [Salvador Dalí] [Obrazová Galerie] [Rozbory] [Fotografie] [Film] [Odjinud...] [Napsali...] [Odkazy]