dali.uffs.net

Salvador Dali - George Orwell ...


[Index] [Salvador Dali] [Obrazova Galerie] [Rozbory] [Fotografie] [Film] [Odjinud...] [Napsali...] [Odkazy]

z knihy George Orwell: Upadek anglicke vrazdy a jine eseje, Votobia 1995
(z anglickeho originalu Decline of the English Murder and Other Essays vydaneho nakladatelstvim Penguin Books Ltd. roku 1965 prelozila Alena Caklova)



George Orwell

Vysada kleru
Poznamky k osobnosti Salvadora Daliho



Zivotopis je verohodny jen tehdy, jestlize odhaluje neco skandalniho. Ten kdo sam sebe lici v priznivem svetle, nejspis lze, nebot jakykoli zivot, nahlizime-li jej zevnitr, nebyva nicim jinym, nez pouhym sledem nezdaru. Ale i ta nejkriklaveji lziva kniha (autobiograficke spisy Franka Harrise jsou dobrym prikladem) muze neumyslne poskytnout pomerne verohodny obraz o svem autorovi. Nedavno publikovany Zivot Salvadora Daliho patri do teto kategorie. Nektere z prihod v jeho knize jsou naprosto neverohodne, jine byly upraveny a zromantizovany. Nejen vsechno ponizujici, ale i vsechno vsedni, co prinasi kazdodenni zivot, Dali jednoduse vynechal. Dali je dokonce i podle vlastniho usudku narcistni a jeho zivotopis neni nic jineho, nez striptyzove predstaveni sehrane v ruzovem svetle reflektoru. Ma vsak nesmirnou hodnotu jako zaznam predstav a zvracenosti pudu, ktere se mohly zrodit ve veku stroju.
Uvadim tu nektere epizody z Daliho zivota od jeho nejutlejsiho veku. Nezalezi na tom, ktere z nich se skutecne staly a ktere z nich jsou smyslene. Podstatne je, ze jde o veci, ktere si Dali pral uskutecnit.
Kdyz mu bylo sest let, nastal nebyvaly rozruch kolem Halleyovy komety:

Najednou se ve dverich salonu objevil jeden z otcovych zamestnancu a oznamil, ze je mozno videt kometu z terasy.
(...) Kdyz jsem bezel halou, zahledl jsem svou triletou sestricku, jak v jidelnich dverich leze po ctyrech. Zastavil jsem se a vterinu jsem zavahal. Pak jsem ji zurive kopl do hlavy, jako by to byl mic, a pokracoval jsem v behu na kridlech "blaznive radosti" z tohoto barbarskeho cinu. Ale muj otec sel za mnou, a tak me chytil a odvedl dolu do kancelare, kde jsem zustal za trest az do vecere.

O rok drive shodil Dali ("znenadani jako u vetsiny mych napadu") maleho chlapce z visuteho mostu. V knize je jeste nekolik dalsich incidentu obdobne povahy. Ve veku devetadvaceti let srazil na zem divku a dupal po ni, "az ji museli zkrvavenou vyrvat z meho dosahu".
Kdyz mu bylo pet let, chytil zraneneho netopyra a polozil ho do cinoveho vedra. Nasledujici den rano zjistil, ze netopyr uz je napul mrtev a jeho telo se hemzi mravenci, kteri se na nem pasou. Vzal polomrtveho netopyra a zakousl se do neho (i s mravenci), divze ho neprekousl.
Kdyz dospel do adolescentniho veku, zoufale se do neho zamilovala krasna divka. Libal ji a hladil, aby tak co mozna nejvic vzbudil jeji touhu, ale odmital jit dal. Uminil si, ze takto vytrva pet let (nazval svuj plan "ma petiletka"), a vychutnaval si jeji ponizeni a pocit sily, ktery mu to dodavalo. Casto ji sliboval, ze ji po peti letech opusti, a kdyz stanovena doba uplynula, skutecne to udelal.
Hluboko do dospelosti udrzoval navyk masturbace a s nejvetsi rozkosi se pri tom pozoroval v zrcadle. Po normalni sexualni vztah se nehodil, zustal, jak se ukazalo, az do veku asi triceti let impotentni. Kdyz se poprve setkal se svou budouci zenou, citil neodolatelne pokuseni svrhnout ji ze strmeho utesu. Byl si vedom, ze Gala od neho cosi ocekava, a po prvnim polibku sam doznava:

Chytil jsem Galu za vlasy a odtahl jeji hlavu. Krecovite jsem se trasl po celem tele a porucil jsem ji:
"Ted mi rekni co ode me chces! Ale rekni mi to pomalu, primo do oci, nejsurovejsimi a nejhrubsimi erotickymi vyrazy, ktere v nas obou dokazou vyvolat ten nejvetsi stud!"
(...) A tu Gala, promenuje posledni zablesk sveho rozkosnickeho vyrazu v tvrde svetlo vlastni tyranie, odpovedela:
"Chci, abys me zabil!"

Jeji zadost ho trochu zklamala, nebot se k tomu sam chystal. Uvazoval, ze by ji shodil ze zvonice katedraly v Toledu, ale upustil od toho.
Behem obcanske valky ve Spanelsku se vychytrale nepriklonil ani na jednu stranu a odjel do Italie. Stale vice ho pritahovaly aristokraticke kruhy, casto navstevoval vybrane salony, hledal si bohate ochrance a nechal se vyfotografovat s boubelatym vikomtem de Noailles, ktereho nazval svym "mecenasem". Kdyz se blizila svetova valka, trapil se pouze jedinou myslenkou: jak najit misto s dobrou kuchyni, ze ktereho je mozno v pripade nebezpeci rychle uprchnout. Rozhodl se pro Bordeaux, odkud zavcasu utekl do Spanelska behem bitvy o Francii. Zustal tam dostatecne dlouho, aby pochytil nekolik brutalnich antikomunistickych historek, a vydal se do Ameriky. Na konci pribehu se dostava na vysluni verejneho zajmu. Ve veku triceti sedmi let je Dali oddany manzel, naprosto vyleceny ze svych nekdejsich uchylek, alespon z nekterych, a v naprostem smiru s katolickou cirkvi. Vydelava take, jak si snadno domyslime, peknou spoustu penez.
Neprestava se pritom ale v zadnem pripade chlubit obrazy ze sveho surrealistickeho obdobi s nazvy jako "Velky masturbator", "Sodomie, kterou pase lebka s koncertnim kridlem" atd. S jejich reprodukcemi se setkavame v cele knize. Mnohe z Daliho kreseb jsou ciste popisne, o jejich dalsich rysech se zminim pozdeji. Ale na jeho surrealistickych malbach a fotografiich jsou napadne dve veci: sexualni zvracenost a nekrofilie. Sexualni objekty a symboly - nektere z nich davno zname (stary dobry strevic na vysokem podpatku), jine, jez patentoval Dali sam (berla a hrnek tepleho mleka) - se vraceji znovu a znovu, stejne jako vcelku dobre patrny skatologicky motiv. O svem obraze "Le Jeu Lugubre" rika: "Kalhoty potrisnene vykaly byly namalovany s tak detailnim a realistickym pocitem ticheho blaha, ze celou surrealistickou skupinu vzrusovala otazka: je to koprofag nebo ne?" Dali se brani, ze koprofag v zadnem pripade neni a ze takovy druh pomatenosti se mu rozhodne "hnusi". Zda se ale, ze teprve v tomto okamziku se se svou zalibou v exkrementech louci. Dokonce i kdyz vypravi svuj zazitek, kdy pozoroval mocici zenu, neodpusti si poznamenat, ze minula cil a pospinila si strevice. Nikomu neni dano mit vsechny neresti sveta, a tak se i Dali muze chlubit, ze neni homosexual. Ale jinak se zda, ze ma takove predpoklady k perverzi, jake by mu kdekdo mohl zavidet.
Presto jeho nejnapadnejsim rysem zustava nekrofilie. Sam to ochotne priznava, ale tvrdi, ze se z ni uz vylecil. Obliceje mrtvol, lebky, tela zdechlych zvirat, to vse jsou caste motivy v jeho tvorbe, a mravenci, kteri pozirali telo mrtveho netopyra, se objevuji znovu a znovu. Na jedne z fotografii je exhumovane telo v pokrocilem stadiu rozkladu, jina zobrazuje mrtve osly, jejichz tela hniji rozprostrena na prekrasnych koncertnich kridlech. Tento zaber byl soucasti surrealistickeho filmu Andalusky pes. Dali se na sve osly diva i s odstupem mnoha let s velkym nadsenim:

"Namaskoval" jsem jejich hnilobu mazlavym klihem, kterym jsem je poleval z velikych hrncu. Take jsem jim vyskrabal ocni dulky a rozstrihal jsem je nuzkami, aby vypadaly vetsi. A stejne divoce jsem rozrezal jejich otevrene tlamy, aby lepe vynikly bile rady vycenenych zubu, a ke kazde tlame jsem pridal jeste nekolik celisti, aby to vypadalo, jako ze oslove, prestoze uz se rozkladaji, jeste zvraceji svou vlastni smrt na dalsi rady zubu, ktere tvorily klavesy z cernych klaviru.

A nakonec je tu obraz - zjevne jakasi naaranzovana fotografie - "Figurina nechana napospas v taxiku". Po napuchle tvari a prsou ocividne mrtve divky se plazi vypaseni sneci. V textu pod obrazem Dali poznamenava, ze jde o burgundske sneky - jedly druh.
Pochopitelne, ze v cele te dlouhe, ctyrsetstrankove knize je mnohem vice, nez jsem naznacil. Nemyslim si ale, ze jsem nakreslil zkresleny obraz ovzdusi knihy a jeji myslenkove naplne. Je to kniha, ktera smrdi. Kdyby stranky mohly vydavat fyzicky zapach, tato kniha by pachla na sto honu - myslenka, ktera by Daliho nejspis potesila. Nez poprve pozadal o ruku sve budouci zeny, natrel si telo mazanim z koziho trusu uvareneho v rybim klihu. Nesmime ale zapomenout, ze na druhe strane je Dali vyjimecne talentovany kreslir. Ma take, soude dle preciznosti a jistoty jeho linky, nesmirne poctivy pristup k praci. Je exhibicionista a karierista, ale ne podvodnik. Ma padesatkrat vic talentu nez vetsina tech, kteri odsuzuji jeho moralku a civi na jeho obrazy. A tyto dva aspekty skutecnosti vyvolavaji otazku, ktera vzhledem k tomu, ze tyto aspekty nemaji spolecny zaklad, byva zridkakdy skutecne resena.
Vtip spociva v tom, ze se v jeho dile setkavame s primym a nepochybnym utokem na zdravy rozum a slusnost, a dokonce - jelikoz nektere jeho obrazy maji tendenci otravovat lidskou mysl jako pornograficke pohlednice - i na zivot samotny. Co Dali uskutecnil a co si jen predstavoval, je diskutabilni. Jiste je, ze v jeho zivotnich postojich a charakteru uplne chybi zakladni prvek lidske dustojnosti. Dali je parazit. Takovi lide jsou jednoznacne nezadouci a spolecnost, ve ktere se jim dari, neni uplne v poradku.
A nyni, ukazte tuto knihu i s jejimi ilustracemi lordu Eltonovi nebo panu Alfredu Noyesovi nebo uvodnikarum z deniku The Times, kteri se tolik rozohnuji nad "upadkem vzdelanosti" - neboli vsem tem "citlivym" Anglicanum, kteri tolik nesnaseji umeni. Snadno si domyslite, jaka bude odpoved. Rozhodne poprou, ze v Daliho tvorbe lze spatrovat jakoukoli hodnotu. Takovi lide nejen nejsou ochotni pripustit, ze co je moralne zavadne, muze mit vysokou estetickou uroven, ale nejspis by potrebovali, aby je autor s jemnym poplacanim po zadech ujistil, ze myslenka neni podstatna. V soucasnosti, kdy jim ministerstvo informaci a Britska rada davaji funkce, mohou byt zvlast nebezpecni. Nestaci jim pouze nicit nove talenty, sotva se objevi, ale maji zaroven neutuchajici potrebu prekrucovat historii. Vsimnete si noveho intelektualskeho stvani, k nemuz nyni dochazi v Anglii a Americe a je namireno nejen proti Joyceovi, Proustovi a Lawrencovi, ale dokonce i T. S. Eliotovi.
Ale i kdyz hovorite s lidmi, kteri hodnoty v Daliho dile rozeznat dokazi, neobdrzite o mnoho lepsi odpoved. Tvrdite-li, ze Dali je, ac vynikajici kreslir, spinavy nicema, budou na vas pohlizet jako na primitiva. Namitnete-li, ze se vam tela v rozkladu hnusi a ze pokud se nekomu libi, musi byt dusevne chory, budou si o vas myslet, ze postradate esteticke citeni. Jelikoz "Figurina nechana napospas v taxiku" je kompozicne zdarily obraz (o cemz neni pochyb), nelze na nem shledat nic nechutneho ani poklesleho. Zatimco lord Elton, Noyes a jim podobni by vam rekli, ze jde o odporne a zvracene dilo, a tudiz o spatnou kompozici. Mezi temito dvema chybnymi nazory neni zadna stredni cesta, nebo lepe receno, stredni cesta existuje, ale clovek o ni uslysi zridkakdy. Na jedne strane kulturni bolsevismus, na strane druhe (i kdyz fraze sama uz vysla z mody) "umeni pro umeni". Obscenita je osidnym tematem pro otevrenou diskusi. Lide se boji, ze by se mohli jevit jako prilis sokovani, anebo naopak malo, a nejsou tim padem schopni dospet k jakekoli definici vztahu mezi umenim a moralkou.
Ukazeme si, ze to, co proklamuji obhajci Salvadora Daliho, je v podstate vysada kleru, tedy privilegium kneze byt souzen jen cirkevnim soudem. Umelec by mel byt osvobozen od moralnich zasad, ktere svazuji obycejne lidi. Jen vyslovite kouzelne sluvko "umeni" a vsechno je v poradku. Hnijici tela, po nichz lezou sneci, jsou v poradku, kopat male holcicky do hlavy je v poradku, v poradku je i film jako Zlaty vek (* Dali se zminuje o Zlatem veku a popisuje, jak prvni verejne promitani narusila banda vyrostku, ale nerika, o cem film je. Podle svedectvi Henry Millera obsahoval, mimo jine, vcelku detailni zabery kalejici zeny.), vse je dovoleno. Stejne tak je v poradku, aby Dali leta profitoval na Francii a pote utekl jako krysa, jakmile se Francie octne v nebezpeci. Jednou projdete testem jako zdatny kreslir a vse vam bude odpusteno.
Jak falesny takovy postoj je, se presvedcime, kdyz budeme stejnym zpusobem pristupovat i k obycejnym zlocinum. Ve stoleti, jako je to nase, v nemz umelec je vsim vsudy vyjimecna osobnost, musi se mu prominout jista davka nezodpovednosti asi jako tehotnym zenam. Nikdo nicmene netvrdi, ze tehotne zeny mohou beztrestne vrazdit, a kdybychom neco takoveho tvrdili o umelcich, byt by byli sebevic nadani, znovu by s nami nikdo nesouhlasil. Kdyby Shakespeare vstal nazitri z mrtvych a zjistilo by se, ze s oblibou znasilnuje holcicky v zeleznicnich vagonech, nikdo by ho v tom nepodporoval, jen aby mohl napsat noveho Krale Leara. Nanestesti, ty nejhorsi zlociny se nedaji vzdycky potrestat. Mozna, ze podporovanim nekrofilnich vizi se dopoustime stejnych skod na spolecnosti, jako kdybychom okradali divaky na dostizich. Meli bychom vzdy mit na pameti obe skutecnosti soucasne: Dali je skvely kreslir i opovrzenihodna lidska bytost. Obe tvrzeni se pritom nijak nevylucuji. Kdyz stavime zed, nasim primarnim pozadavkem je, aby stala. Jestlize stoji, je to dobra zed bez ohledu na to, jakemu ucelu slouzi. Ale i tu nejdokonalejsi zed by bylo treba strhnout, kdyby vymezovala prostor koncentracniho tabora. Stejne tak by nemel byt problem rici: "Toto je dobra kniha nebo obraz, a musime je verejne spalit na hranici." Pokud si to rici nemuzeme, alespon v duchu, zdrahame se pripustit, ze umelec je take obcan a lidska bytost.
Samozrejme si nemyslim, ze by se Daliho obrazy nebo jeho zivotopis mely zakazat. S vyjimkou tech ohavnych pohlednic, ktere se kdysi prodavaly ve stredomorskych pristavech, povazuji zakazovani za velice pochybne opatreni. Dost mozna, ze Daliho obrazy vrhaji uzitecne svetlo na rozklad kapitalisticke spolecnosti. Ale Dali sam jednoznacne potrebuje peclivou diagnozu. Otazka nezni, jaky je, ale proc je takovy, jaky je. Nikdo nepochybuje o jeho chorobne predstavivosti, ktera se asi moc nezmenila ani po proklamovane premene. Opravdovi kajicnici a lide, kteri znovu nabudou dusevni rovnovahy, se svou minulosti nechlubi, navic tak samolibe jako Dali. Dali je symptomem naseho nemocneho sveta. Dulezite je neodsoudit ho jako odpadlika, ktery by zaslouzil vyprask, ani ho neobhajovat jako genia, o nemz je zakazano pochybovat, ale zjistit, proc stavi na odiv prave takovy druh uchylek.
Odpoved se skryva v jeho dile, a to se ja sam neodvazuji posuzovat. Mohu ale poskytnout klic, ktery nas posune o kousek dal. Je to jeho staromodni, bohate ornamentalni, edwardiansky styl kresby, ke kteremu se uchyluje, pokud zrovna neni v zajeti surrealismu. Nektere Daliho kresby pripominaji Durera, jine poukazuji na vliv Beardsleyho, a jeste jine jako by si cosi vypujcily od Blaka. Ale nejtrvalejsim motivem je motiv edwardiansky. Kdyz jsem Daliho knihu otevrel poprve a prohlizel si jeji cetne doprovodne ilustrace, pronasledoval me pocit, ze neco podobneho uz jsem predtim videl, ale nedokazal jsem si hned vzpomenout kde. Nalistoval jsem zpatky stranku s ozdobnym svicnem na zacatku knihy. Co mi jen pripominal? Nakonec jsem na to prisel. Byla to velka, vulgarne pojednana, nakladna vydani prelozenych spisu Anatola France. Vysla nekdy koncem roku 1914, mela ozdobne nadpisy kapitol a ornamenty na konci stranky v tomtez stylu. Daliho svicen ma na jedne strane stoceneho, rybe podobneho tvora, ktery je mi podivne povedomy (zda se, ze vychazi z obycejneho delfina), a na strane opacne horici svici. Ta se na jeho obrazech objevuje znovu a znovu. Ale take ji najdeme na falesnych elektrickych svicnech z radoby tudorovskych venkovskych hotelu. Tato svice a kresba pod ni vyvolavaji okamzite intenzivni sentimentalni pocit. Dali, jako by chtel takovy pocit stuj co stuj potlacit, postrikal celou stranku inkoustem. Bezvysledne. Stejne prekvapeni na nas ciha na kazde strance. Ornament na spodnim okraji jednoho listu by se naramne hodil jako ilustrace ke hre Peter Pan. Postava na strane 245, nehlede na osklivou salamovite protazenou lebku, je carodejnice jak vystrizena z pohadkove knizky. Kun z strany 256 a jednorozec na strane 238 by mohli byt ilustracemi Jamese Branch Cabella. Kresby ponekud zzenstilych mladiku na jinem miste knihy vyvolavaji tentyz dojem. Je v nich cosi malebneho. Odmyslete si lebky, mravence, humry, telefony a ostatni parafernalie, a razem se octnete ve svete Barrieho, Tackhama, Dunsanyho a Kde konci duha.
Je zajimave, ze nektere z nejvice provokativnich pasazi Daliho vlastniho zivotopisu spadaji do stejneho obdobi. Kdyz jsem procital odstavec citovane na zacatku meho eseje, o surovosti vuci vlastni sestre, uvedomil jsem si jinou priznacnou podobnost. Co to bylo? Samozrejme! Bezohledne rymy pro bezcitne rodiny (Ruthless Rhymes for Heartless Homes) od Harryho Grahama. Podobne verse byly kolem roku 1912 velmi popularni, jedna rikanka znela takto:

Ubohy Willy, jak zoufale place,
politujte ho, nezbedu,
zlomil sve sestre vaz, a proto,
nedostane marmeladu k obedu.

Skoro jako by se zakladala na Daliho anekdote. Dali si samozrejme sve sklony k edwardianskemu stylu dobre uvedomoval a nalezite jich vyuzival, vicemene v duch pastise. Vyznava se ze svych mimoradnych sympatii k tvorbe prelomu stoleti, tvrdi, ze kazde ornamentalni dilo z tohoto obdobi je plne tajemstvi, poezie, erotiky, blaznovstvi, zvracenosti atd. Parodovani je vzdycky znakem opravdove naklonnosti vuci parodovanym skutecnostem. Je temer nepsanym pravidlem, nebo alespon velice obvyklym jevem, ze intelektualni sklony jsou doprovazeny iracionalnim, az detinskym chovanim ve stejne oblasti. Napriklad sochare zajimaji roviny a krivky, ale zaroven si s chuti pohrava s hlinou a kamenem. Inzenyr zboznuje vselijake nastroje a naradi, ramuseni dynama a pach oleje. Psychiatr miva sam sklony k nejakym sexualnim uchylkam. Darwin se stal biologem castecne proto, ze pochazel z vesnice a mel rad zvirata. Je proto docela mozne, ze Daliho zdanlive zvracena obliba veci v edwardianskem duchu (napriklad jeho "objev vchodu do metra z roku 1900) je pouze priznakem mnohem hlubsiho, nevedomeho citoveho vztahu k nim. Nespocetne, prekrasne vyvedene kopie kniznich ilustraci, dulezite pojmenovane le rossignol, une montre atd., kterymi zaplavuje okraje stranek, mohou byt mineny castecne jako vtip. Chlapecek v pumpkach, ktera si hraje s diabolem (str. 115), je dokonalou ukazkou doboveho stylu. Je ale docela mozne, ze ty kresby jsou tam proto, ze se jich Dali nedokaze vzdat, sam totiz ve skutecnosti patri do stejne doby.
Pokud tomu tak je, jsou jeho uchylky castecne vysvetlitelne. Mozna, ze se tak ujistoval o vlastni nadprumernosti. Dva rysy jeho osobnosti nelze poprit: vyrazne vytvarne nadani a nesmirne sobectvi. "V sedmi letech," vypravi v prvnim odstavci sveho zivotopisu, "jsem chtel bat Napoleonem. Od te doby se ma touha neustale stupnovala." Formulace zamerne sokujici, nicmene v podstate pravdiva. Takove pocity jsou dosti bezne. "Vedel jsem, ze jsem genialni," rekl mi nedavno jeden znamy, "davno predtim, nez mi bylo jasne v cem." Dejme tomu, ze vase jedine vlastnosti jsou sobectvi a zrucnost, mate vyjimecny talent pro detailni, akademickou, popisnou kresbu, zkratka vyborne predpoklady pro karieru ilustratora vedeckych knih. Jak z vas potom muze vyrust Napoleon?
Vzdycky zbyva jedina cesta: bezohlednost. Delas jenom to, co zranuje a sokuje. V peti letech shodis dite z mostu, potom zbijes starickeho doktora a rozslapes mu bryle - nebo se ti o tom alespon zda. Dvacet let nato popadnes nuzky a vydloubes oci mrtvym zviratum. Zarucene originalni. A hlavne - funguje to! Je to mnohem bezpecnejsi, nez spachat zlocin. Vezmeme-li v uvahu, co vsechno jeste Dali mohl ve sve autobiografii zamlcet, je jasne, ze pro sve vystrednosti nikdy mnoho netrpel. V drivejsich dobach by si zajiste uzil svoje. On ale vyrostl ve zkorumpovanem prostredi dvacatych let, kdy byla rafinovanost nesmirne rozsirena, kdy se Evropa doslova hemzila aristokraty a rentiery, kteri se vzdali sportu a politiky a vrhli se na umeni. Hazeli jste po nich mrtve osly a oni vam hazeli penize. Fobie z lucnich kobylek - ktera by pred par desitkami let vzbudila leda smich - byla najednou zajimavym "komplexem", ktereho se vyhodne zneuzivalo. A kdyz se cely tento svet s prichodem nemecke armady zhroutil, byla tu jeste Amerika. Mohli jste to vsechno zavrsit konverzi k vire, jedinym skokem a beze stopy pokani se prenest z modnich parizskych salonu rovnou do naruce Abrahamovy.
To je snad v hrubych rysech nastin Daliho zivota. Ale proc byly jeho uchylky prave takove a proc bylo tak snadne "prodavat" obrazy hnijicich tel a jine ohavnosti kultivovanemu publiku - to zustava otazkou pro psychologicke a sociologicke posouzeni. Marxisticka kritika se s fenomenem surrealismu vyporada raz dva. Je to projev "burzoazni dekadence" (hodne si pohrava s pojmy jako "mrtvolny jed" a "zkazena rentierska trida") a hotovo. Tim mozna konstatuje fakta, ale nehovori o souvislostech. Radi bychom vedeli, proc mel Dali sklon k nekrofilii (a ne, dejme tomu k homosexualite) a proc slechtici a rentieri kupovali jeho obrazy, misto aby holdovali honum a milovani jako jejich dedove. Pouhy moralni nesouhlas nas neposune ani o kousek dal. Nemeli bychom take ve jmenu "nezaujatosti" predstirat, ze obrazy jako "Figurina nechana napospas v taxiku" jsou z mravniho hlediska nezavadne. Jsou zvracene a ohavne, a z toho vy mely vsechny pokusy o analyzu vychazet.


1944




[Index] [Salvador Dali] [Obrazova Galerie] [Rozbory] [Fotografie] [Film] [Odjinud...] [Napsali...] [Odkazy]