Salvador Dali - Ultra Violet ...

z knihy Ultra Violet : Ma leta s Andy Warholem
(Famous for 15 Minutes, My Years with Andy Warhol)
vydalo nakladatelstvi JK, Jan Kanzelsberger, Praha, v roce 1991
Copyright c Ultra Violet, 1988

Ultra Violet (Isabelle Collin Dufresne) se Salvadorem Dalim v New Yorku (jpeg, 32,7 kB)
pravdepodobne okolo roku 1962, New York

str. 22-23
... Na jare roku 1964 vystupuji, oblecena v exkluzivnim modelu od Chanelove, protkavanem zlate, ruzove a modre, s cernou sametovou stuhou ve vlasech, z limuziny Salvadora Daliho pred domem c. 231 na Vychodni 47. ulici na Manhattanu. Ctvrt neni nicim pozoruhodna, je obchodni. Cihlova budova je zchatrala, kovove pozarni schodiste rezavi. Prochazim vchodem na spadnuti. Rozhrkany vytah bez obsluhy, ktery je dostatek prostorny pro nakladni vuz, uvadim do pohybu s trochou vahani, nebot je to poprve, co neco takoveho delam. Dvere vytahu jsou aluminiove. Ve ctvrtem patre vystupuji na betonovou podlahu netrenou na stribrno a do rozlehleho, matne se lesknouciho interieru.
Okamzite na mne doleha pocit zmaru. Syrova prazdnota - az na zborcenou pohovku, dostatecne velkou pro menage a cinq, a polamanou drevenou zidli s latkovym operadlem - ve mne vyvolava podezreni, ze tu horelo. Ve vzduchu visi pach zasleho koure. Premyslim nahlas, a proto se slysim jak rikam: "Tady muselo horet."
"Ne."
Na stribrnem pozadi zdi jsem si nepovsimla sveho stribriteho hostitele. Je to kovovym odrazem sten nebo ma Andy takovou plet od narozeni? Vypada jako vykoupany v rtuti.
"Doslo tady k nejake katastrofe?."
"Ne."
"Pusobi to tak."
"Hm."
"Vy tady pracujete?"
"Jo, sakra."
"Domnivala jsem se, ze jste malir. V atelierech, ktere jsem videla, v Daliho, Picassove, citite barvy, vidite malirska platna. Vy tu mate jen prazdny prostor."
"Prostor, v tom to vsechno je."
"Ted chapu, proc svemu atelieru rikate Tovarna."
"No o tom mi vypravejte. Ja na to prijit nemuzu, ledaze by to tady byvala tovarna."
Rikam si v duchu: Je alchymista? Nebo je to Ali Baba ve sve kouzelne jeskyni?"
"Kde mate drahe kameni?" ptam se.
"Tady nekde." Vztahuje to na sve obrazy.
Zaslechnu neco jako zvoneni cinkajicich minci a dojde mi, ze se Andy smeje. Vsechno, co mne obklopuje, stribrne rozpadajici se steny, trubky obalene aluminiovou folii jako obrovite vanocni darky, nastribrno nastrikane kartotecni skrine a stereo aparatura, krasli podkrovi.
V mych vzpominkach se neco probudi. No ovsem: Jsem zpatky v suterennim byte malire Johna Grahama se stenami pokrytymi zrcadly, ktery mne pred ctyrmi lety vabil do umeleckeho a erotickeho neznama. kdyz jsem prosla onemi chimerickymi zrcadly, poztracela jsem tam nekde navzdy prisne katolickou vychovu i navaznost na primocarou logiku. Tady v tovarne vystoupila zrcadla z ramu a slila se v jedno jedine obkliceni stribrnych paprsku. Zase se jednou ocitam v miste plnem kouzla, v risi divu, kde vstupujete do sebe i ze sebe vystupujete, kde se spolu predhaneji ze vsech sil vzpominky s fantazii. Vzpominam si na Bily labyrint Salvadora Daliho ve Spanelsku, jine sidlo sneni a neskutecna, a na stribrne saty, ktere jsem sehnala, abych omracila mistra surrealismu. ...
str. 26
... Od te chvile jsem propadla Andyho kouzlu. Koneckoncu Francii jsem opustila zamerne, abych se rozesla s rodinou i tradici. Zkusila jsem to s Grahamem, s Dalim, s mnoha jinymi. Ted mam zalusk na Andyho. Andy je extremista, fantasta. Tohle zboznuji. Moje milostne avantyry byly vystredni, kazda znamenala nove dobrodruzstvi. Nyni pocituji, ze tenhle kejklir me zavede do dosud nepoznane dimenze. Budoucnost mne vzrusuje, kdyz vstupuji do noveho veku, do stribrneho veku. Nahle jsem po Andym jako posedla. V nizke wolframove hladine osvetleni je zabavny, dokonce vzrusujici. Musim ho svest. To je jediny zpusob, jak zjistit, jestli je skutecny, jestli je clovek, nebo jenom stribrne oplechovany robot. ...
str. 29
... Andy neni prvni umelec, ktery ma domaciho fotografa. Salvador Dali mel vzdycky jednoho dva fotografy, kteri stali v kridlech hotelu St. Regis, jen pro pripad, kdyby tudy prosla nejaka vyznacna osobnost. Kdyz anteny jeho kniru zaznamenaly v okruhu sta yardu pritomnost osoby stojici za zpravu v novinach, Dali vklouzl po bok slavne veliciny jako bezec na druhe startovni draze. Cvak, cvak, cvak a pristi den je jeho fotka v novinach. ...
str. 37
... Priblizne v te dobe, kdy jsem poznala Andyho, jsem sla s Dalim na vecirek na oslavu narozenin. Kdosi upekl fantasticky vypadajici cokoladovy dort, vysoce umelecky vyvedeny, s cokoladovymi hoblinkami po celem vrsku a po stranach. Kolem dortu byla spousta chichotani; myslela jsem si, ze lidi pobavila ta obzvlast slavnostni vyzdoba. Snedla jsem velky kus. Vyborny. Po pul hodine se me zmocnil podivny pocit, ze se mi vytahuji rty do podoby, do jake maji rty vytazene lidi z kmene Ubangi, jak lze videt na fotografiich z National Geographic. Pozdvihla jsem ruku sest palcu pred svou tvar v domneni, ze se dotknu rtu, ale nebyly tam, kde jsem se domnivala, ze budou. Teprve rano jsem se citila normalne. Pak jsem si vzpomnela na to chichotani a doslo mi, ze dort byl ochucen marihuanou. Znovu jsem si prisahala, ze uz nikdy vice - drogy mi neprinasely zadne prijemne prozitky, ale jen neprijemne vedlejsi ucinky. Proto jsem se, kdyz jsem byla s Andym a jeho partou, drog ani nedotkla.
str. 58
Andyho vic a vic frustruje jeho zevnejsek. Kazdy den se mu na zarudlem bambulovitem nose objevi novy uher. Plesati. Aby to zakryl, zacina uzivat maly pricesek. Tupe se vyvine v paruku strizlive velikosti. Paruka je pricinou toho, ze Andy narozeny ve znameni Lva, vypada jako lev vycpany. Je to pravy protiklad Salvadora Daliho, nejdiskutovanejsiho ze soucasnych maliru, narozeneho ve znameni Byka, ktery ztelesnuje sileneho spanelskeho byka. Ale i se lvi hrivou na hlave nemohl Andy soutezit s knirem, ktery cnel Dalimu vzhuru k ocnim bulvam. Andy studoval mistrovu techniku - ani ne tak styl jeho malby jako spis budovani struktury osobnosti.
str. 81
... Pristiho roku 1960 me pozada Mafalda Davisova, kdysi dvorni dama egyptske kralovny, abych se zastavila v hotelu St. Regis a dorucila Salvadoru Dalimu ruskou emailovou lzici z osmnacteho stoleti. Nikdy jsem se s Dalim nesetkala, ale znam ho samozrejme jako flamboyantniho mistra surrealistickeho malirstvi. V okamziku, kdy se nase pohledy stretnou, jsme si jisti, ze jsem stvoreni jeden pro druheho. Sveruji se mu, ze i ja trochu, trosicku maluji. Pozve me, abych se k nemu do atelieru vratila v pet, po sieste. "Nakreslime fantasticky model," dodava. ...
str. 82-92
Leta s Dalim
Daliho atelierem je apartma v St. Regis, oddelene od apartma, v nemz bydli. Na pohovce, potazene sametem v barve burgundskeho, spociva neskutecne obrovity nahy zensky model; latka se leskne pod lampou zastinenou starobylym salem. Rozmerna humri lastura, ponorena do zlate lazne, lezi na operadle gauce, prichystana k tomu, aby byla vkomponovana do portretu Venuse, cekajici telefonicky hovor, mistrovskeho dila, ktere Dali co nevidet vytvori.
Na sedadlech dvou kresel na nas cekaji velikanske skicaky a tuzky. Dali upravuje modelciny svetle andelske vlasy, ktere ji splyvaji pod pupik. Potom ji zdviha pazi - zachazi s ni pritom jako s ohebnou figurinou - a da ji plnou hrst ususenych mravencu do blondate kozesinky v podpazi.
Dali prohlasuje: "Je sors la peinture de la routine. Cerpam umeni z denniho zivota. Podpazi nabizi dutinu plnou sladkosti." Pak umisti telefon vedle Venusiny kycle a humra dava nahoru na sluchatko jako ozdobnou rukojet.
Nesmrtelny Dali ted kresli zavratnou rychlosti velkolepy akt. Jeho energicke tahy po papiru zneji jako rychla, lehka prasknuti bicem, tak, tak, tak. Strelhbite letici carou nacrtava Venusi, dokresluje na misto vlasy, tak, tak, tak. Zda se, ze mravenci horlive zvykaji heboucke stvoly rak, rak, rak. Dobyva zivouci Venusi z panenskeho papiru. Dokoncuje kresbu rychlosti blesku.
Umorne uplatnuji skromnou dovednost nakreslit nohy, trup, siji. Dali mi nakukuje pres rameno a tvrdi: "To neni spatne, neni to spatne." Vytrhne mi kresbu z ruky a - tak, tak, tak, - dokonci ji, podepise a ponecha si ji.
Venuse se obleka. Dali ji polibi na celo a ona odchazi. Obrati se ke mne: "Dovolte mi, abych vas nakreslil. Stala byste mi modelem?" Saty ze mne spadnou. Spocinu ve vzrusive poloze Venuse. Dali pristupuje a poopravuje mi neposlusne vlasy. Rychle me polibi na rty a letmo se dotkne mych tvari napomadovanymi konecky tuheho, vzhuru stoceneho kniru.
Truni na samem okraji kresla, s jednim kolenem na zemi, spaluje me bourlivymi ohnivymi pohledy a s preciznosti hodinare - tik, tik, tik - me nacrtava. Zrcadlo na zadni strane odrazi nas tableau vivant. Ukazuje mi skicu. Obdivuji uzasny zpusob, jakym nekolika tahy obycejne tuzky vyjadril odstiny, odrazy svetla a zachytil celou mou osobnost. Rika mi: "Narozen jako impresionista, odmitl jsem radu sveho otce, abych studoval malirstvi."
Sklouzne na kolena vedle mne a navrhne: "Jouons a nous toucher les lengues. Pojdme si hrat na mazleni jazyku." Jako ocarovana, nechavam se znovu bodnout do tvari, kdyz se jeho nadherne tvarovane rty setkavaji s mymi. Jeho jazyk, chutnajici po jasminu, se dotyka meho a odnasi mne do uzemi blazenstvi, kde telo podleha slasti.
"Mon amour," zasepta, "bonjour."
Mam pocit jako sit vzdouvajici se v oceanu jeho vasne. Uchopi zlateho humra a laska mi jim branici. Otaci mi jeho ocas kolem stehna, aby roznitil mou obrazotvornost. Zdviham se, abych ho objala. Dotykem mi dava najevo: "Jeste ne." Posune se, aby mne polibil kolena. Slysim jeho slova: "Isabelle, la catholique, je t'adore."
Opet se pozdvihnu, abych ho k sobe pritiskla. Znovu mi dava najevo: "Jeste ne." Vru vasni. Pomyslim si" Tohle je humri past. V tomhle muzi neni nic normalniho.
Musi mi cist myslenky, protoze me ted laska clankovanym krunyrem humriho ocasu. Zacinam si prat, abychom se mohli milovat jako dva obycejni lide. Kdy tohle milostne muceni skonci? "Zboznuju tve papyry," sdeluje mi Dali. Papyry je plural od papyrus. Nemam poneti na kterou cast meho tela to odkazuje.
Lapena do pasti jeho humrimi spary, stavam se jeho milostnym zajatcem. Se rty u nohou koryse pronasi: "Rene Thom, le pere de la theorie de catastrophes - "
Zazvoneni telefonu nas oba vymrsti. Jak se Dali natahuje, aby hrabl po sluchatku, zachyti se mu za knir humri tykadlo. Se zivocichem pohupujicim se mu na brade se ohlasi: "A-l-l-o." Potom popadne humra a mrsti jim pres pokoj. Ten proplachti rovnou ven otevrenym oknem. Milostna scena skoncila. Dobra stranka veci spociva v tom, ze je to bezpecne - takhle v zadnem pripade nemuzu otehotnet.
Onoho vecera vecerime v La Caravelle. Kdyz vchazime, vyfoti nas paparazzi. Dali mluvi bez prestani nad prirodnimi smazenymi houbami, kachnou se svestkami, vinem Nuit-St. Georges. Francouzsky rozklada: "Kouzlo bozskeho Daliho, tedy mne, iluzionisty, spociva na sklenene plose vyztuzene ocelovymi hreby, ktera te primeje uverit, znovu sebe sama ujistit ... moje rohy nosorozce jsou neznicitelne, setrvavaji v nepomijivosti pameti."
Jsem opila jeho slovy. Jako desert mi Dali objednava moucnik s cokoladovou naplni. "Comme toi, chaude et froide," vysvetluje. Zcistajasna prohlasi: "Freuduv mozek je jako hlemyzd bez prisad, z gastronomickeho hlediska bez chuti." Vypravi mi, ze v roce 1938 zcestoval vlakem pul Evropy, aby se s Freudem setkal v Londyne. "Chtel jsem ho podrobit psychoanalyze a uzit pri tom sve paranoicke kriticke metody. On mi to nedovolil." Kratce si oddechnu na dukaz diku.
Moucnik je lahodny, jak ledovy, tak horky. Dali se dotkne meho lokte a rika: "Tvuj loket je stejne chutny jako patka chleba."
Odpovidam: "Tvoje rty jsou stejne chutne jako sloupane muskatove hrozny."
"Ne," odporuje Dali, "jako Phidiova varlata, ktera ted maluji."
Kdyz odchazime z restaurace, Dali misto zaplaceni uctu podepise ubrus. Navrhuje: Pojdme tady obedvat zitra a kazdy den." Paparazzi nas znovu fotografuji. Zvedomuji si, jak slavny Dali je.
Na zimu se stehuji do maleho pokojiku, byvale komurky pro sluzku, v hotelu St. Regis, abych byla nablizku Dalimu. Ano, ma zenu, povahove pokrivenou Galu, kterou nescislnekrat maloval. Dali prebral Galu francouzskemu basnikovi Eluardovi. Mezitim Gala odloudila malire Maxe Ernsta jeho zene. Nyni je Gala zaneprazdnena mladymi chlapci.
Jsem oslnena eleganci Daliho obleceni, dramaticnosti jeho peleriny, symbolismem fabergeovske hulky se zlatym knoflikem, kterou zdviha v pompeznim gestu. Memu uchu lahodi zpusob, jakym prehnane vyslovuje kazdou hlasku a pridava si pritom nekolik vlastnich navrch, takze slovo "limuzina" vyzni jako "li-moi-ri-si-ne."
Kdyz Dali vejde do mistnosti, kazdy se otoci, aby si dobre prohledl jeho prosluly knir a bohate tmave vlasy, spadajici na vazanku se vzorkem zlateho brokatu. Jeho zlutohnedy ocelot tanci pred nim na voditku. Cestuje s bizarni svitou trpaslicich hermafroditu, silhavych modelek, dvojcat, nymficek, neuveritelnych krasek, ktere vzdy doplnuje jedno stvoreni zarazejici osklivosti.
Na jare roku 1962 s nim odletam do Parize a bydlim v jeho hotelu, v Meurice. Potom letime do Cadaques ve Spanelsku, abychom tam stravili leto. Na podzim se vracime zpatky do Parize, kde vrcholi sezona, a zijeme zivotem milionaru, pak dal do New Yorku. Fantaskni pratelstvi se rozviji. Sdilime umeni, slavu, ideje, nazory na politiku, literaturu, lidi. Nase milovani je ve stylu Dali, teatralni, vynalezave, ale neuskutecnene nikdy normalnim zpusobem. Nakonec dochazim k zaveru, ze ma hruzu pred oplodnenim, hranicici s paranoiou.
V hotelu Meurice na Rue de Rivoli obyva Dali nadherne apartma v prvnim patre, ktere bylo puvodne rezervovano pro italskeho krale Viktora Emmanuela. Mnoho jinych kralovskych hlav statu obyvalo tuto radu pokoju. Strop v obyvacim pokoji je bohate vyzdoben freskou s bilymi rokokovymi amorky. Jsou tu zrcadla ve vyrezavanych ramech, sedmnact stop vysoka. bily kamenny balkon s vyhlidkou na Louvre. Bohate zrasene vybledle hedvabi pokryva kazdou stenu. Dvere jsou obrovske, vyrezavane ze dreva. Mistnost je pozustatkem pompy z prelomu stoleti.
Ja bydlim v mnohem jednodussim pokoji ve ctvrtem patre. Vytah, ktery si privolam, je dokonala filigranska prace z roku 1900. Zrizenec v livreji otvira ozdobne dvere vykovane z oceli a bronzu. Uvnitr vytah zdobi kovove kytice irisu, ktere by byly hodny Violet-le Duc, restaurujiciho Notre Dame. Kreslo ve stylu Ludvika XV., vycalounene temne rudym damaskem, laskave prijme me pozadi a ja se jako raketa ve zpomalenem filmu zdviham k mekkemu pristani ve svem patre.
Pred kazdodennim obedem s Dalim mne hotelovy kvetinar doda cerstvou korunu z kamelii, kterou si nasadim na cokoladove zbarvene hadky prstynku vlasu. Proslavila jsem tenhle nesestrihany neucesany, nekartacovany uces a on na oplatku proslavil mne. Jako predloha pro kvetinovou korunu mi poslouzila obrazova priloha Amorova lovu z prerafaelitske knihy.
Dali ma muj uces velmi rad. Romanticky ramuje mou tvar a neni dotcen modnim sestrihem. Takto ozdobena objevuji jednoho dne Daliho ve spolecnosti knizete Dada Ruspoliho, italskeho slechtice. Nas tri odveze rusky taxikar do restaurantu Lasserre. Vyjedeme malym osobnim vytahem do druheho patra a nachazime nas stul, kde jsme srdecne vitani temer kazdy den na obed.
Rozhlednu se po elegantni mistnosti a zahlednu Andre Malrauxe, ministra kultury, jak obedva s Marcelem Achardem, dramatikem, a jeste jednim panem. Dali pise Malrauxovi listek: "Bravo za prekopani Le Louvru do zakladu. Ted se udrzi. Bravo za osvetleni tech historickych pruceli, cimz Pariz ziskala." (Malraux prave vyhloubil zaklady Louvru a zrenovoval zevnejsek mnoha parizskych starobylych kamennych budov.) Ja mam tech par radku dorucit.
Dali me upozornuje: "Tvar se vazne, kdyz mu to budes predavat, protoze jemu v obliceji cuka nervovy tik."
Dorucim listek a pronasim majestatnim hlasem: "Katedrala neni jenom architektura, je to drama, boj se zemskou tizi." Usuzuji, ze tohle je to, co rikate ministrovi kultury. Ten vazne prikyvne.
Objednavame si kaviar a bliny a strnady, droboucke ptacky upravovane cele, s vnitrnostmi a vsim tak, zer se vezmou za zobacek a spolknou. Vino je Chateau Petrus 1947. Tahle opecena pericka nemohu pozrit, ale Dali nejenze tuto zvlastni pochoutku zboznuje, ale rozplyva se nad zalujicima uprenyma ockama, nad dokonalym tvarem a rozkosnou chuti tech ptacatek. Kdyz strnad zmizi pod Daliho ozdobnym knirem, mam pocit, ze obedvam s obrovskou kockou, primo z Alenky v risi divu. Jako moucnik mame citronove sufle s malinovou stavou a fantasticke vino s buketem fialek, ktere upijim s rozkosi, ackoli obycejne nepiju.
Kdyz odchazime z restaurantu, vyfoti nas tri fotografove. Druheho dne se to objevuje ve France-Soir.
Dali se vraci do hotelu stravit siestu - to proto se udrzi v cinnosti s jiskrivou energii dlouho do noci - a vysadi me u Rogera Viviera, obuvnika sijiciho na miru strevicky i vysoke boty. Objednam si nejdrazsi stribrne kozene holinky s hranatymi spickami a dvema svy tahnoucimi se od spicek k hornimu okraji. Zmeri mi nohy s bezmeznou peci a nacrtne je. Ty vysoke boty jsou podobne casti brneni na konskou predni nohu. Platim sedm set dolaru za par, une foile financie`re, kter7 se nikdy nebude opakovat. (Penize si beru z provize, kterou jsem dostala za prodej Daliho skici.) Ukaze se, ze boty tak nesnesitelne tlaci, ze si je obuju jenom trikrat.
Holinky jsem koupila, aby doplnily me stribrne osaceni - stribrnou kovovou minisukni, stribrny kabatek, stribrne puncochy, stribrne holinky. Nekdy si namaluji predni zuby stribrne, postrikam si vlasy stribrnym sprayem a nalicim si oci stribrnymi odstiny. Nosim prirucni kufrik z ryziho stribra. Mam take stribrny vecerni plast s limcem ze stribrne lisky, stribrne spodni pradlo, kapesnik, nocni kosili. Nemylte se: Upoutam pozornost. Zebram o uznani. Uznani je pro mne stejne nezbytne jako kyslik. Bez nej budu chradnout a zemru.
Proc? zeptate se, mozna. Stezi to muzu vysvetlit. Z casti je to povrchnosti mladi. Zcasti je to prostredim, v nemz se pohybuji - nemuzete byt sedivy a fadni a pritom travit dny a noci s Dalim. Je to mozne proto, ze jsem si dosud nerozvinula zadnou vnitrni silu a ze musim vnejsek prebijet ozdobou na ozdobu, abych zamaskovala vnitrni prazdnotu. Potrva to dlouho, nez dosahnu introspektivniho obdobi.
V pet onoho odpoledne mame Dali a ja jit na caj s vevodou a vevodkyni z Windsoru do cajovny v Meurice. Vevodkyne a ja jsme tu jako prvni. Posadime se ke stolku a objedname si caj a toasty. Wallis Windsor vypada jako karikatura vevodkyne z Windsoru. (Proc by nemela, protoze je tim, kym je.) Mam pocit, ze je oba znam z fotografii v tisku. Tady sedi, s vlasy uhledne rozdelenymi pesinkou, ne prilis dlouhymi, ne prilis kratkymi, plet pestenou a peclive prepudrovanou.
"Jak se vam libila plavba?" pta se vevodkyne.
Prave jsem se vratila z plavby na palube jachty Malanee, jejimz majitrlem je filmovy magnat Sam Spiegel a ktera ma posadku o skromnem poctu 101 muzu. Greta Garbo, jugoslavsky princ Alexander, baronka Helen de Rothschild a Brigitte Bardotova jsou na palube cestnymi hosty.
Vypravim vevodkyni, jak chtel Sam, ten obezni papousek, abych s nim a jeho blond sexbombou sdilela impozantni loze v jeho kabine.
"Jak jste se z toho vyvlekla?" zepta se vevodkyne.
"Rekla jsem, ze nemam rada sexbomby, ani blondynky."
Vevodkyne ma zlaty snubni prsten a prsten s diamanty a safiry. Vim, ze se narodila 19. cervna, ve znameni Blizencu v dome Raka; jejim klenotem je perla. Rikam ji, ze by mela nosit perly kazdy den sveho zivota.
"Je v techhle poverach zrnko pravdy?" pta se.
"Zakladaji se na vedeckych faktech," tvrdim s hranou jistotou. "Urcite mate nedostatek kalcia. Perly tvori prevazne tenhle prvek. Tim, ze nosite perly, vstrebavate drobne davky osmozou. Tim dosahujete lepsi rovnovahy a taky lepsiho osudu." Podivejme se, komu ja to nabizim lepsi osud.
"Nikdy jsem netouzila byt anglickou kralovnou," konstatuje a trefi hrebik na hlavicku. "Je to vevoda, kdo postrada kalcium. Od te doby co ho znam, se probouzi se ztuhlymi klouby.
Dali prichazi s vevodou, ktery rovnez vypada jako sva karikatura. Mijeni casu ponechava jeho tvar bez vrasek. Ma nepritomny, chladny vyraz. Jeho krasne strizeny oblek ozivuje na pozadi tmave a svetle sedi jemny cerveny prouzek. Moc toho nenamluvi. My ostatni nudne konverzujeme o prichazejicich a odchazejicich krasnych lidech slavnych jmen, pohybujicich se v mezinarodni spolecnosti.
Kdyz poprve navstivim Daliho v Port Lligat na Costa Brava v roce 1962, jsem ohromena jeho domem. Viceurovnova aglomerace rybarskych domku z nejcistsi bile kridy vypada jako miniaturni maurska pevnost. Pojmenuji to Bily labyrint. Kdyz pristupuji k uzkym dverim u vchodu, otevrou se. Uvnitr ustoupim pri pohledu na obroviteho, deset stop vysokeho bileho medveda, upirajiciho na mne planouci pohled. Oci mu jiskri a tesaky se zalesknou. Je ochrannym strazcem domu. Velmi mne vzrusuje pomysleni na to, ze zase spatrim Daliho. Nevideli jsme se po cele tri mesice.
Tristan a Isolda ve Furtwanglerove nahravce naplnuje chodbu dojmem nezmerne radosti ... Dali se objevi jako kouzelnik. Je skvely. Jeho plet ma zlaty nadech. Ohromne zive oci jsou neurcite oriskove barvy. Rty jsou dokonale soumerne. Take nos ma dokonaly.
Je oblecen do cerne kovbojske kosile lemovane bile a zarici mnohabarevnymi kvety ve smesici cikanskeho stylu americkeho Divokeho zapadu, do cernych kalhot a obut do nadhernych spanelskych sandalu z bezove tkaniny, vyrobenych v Katalanii, s cernymi stuhami uvazanymi kolem kotniku.
Dali me vede podel nepravidelne se stacejiciho schodiste do patia s belavym nadechem. Jemna belost kvetouciho jasminu prinasi mym smyslum rozkos. Dali vybira ty nejkrasnejsi kvety, liba je, poklada si je na kolena a s teatralnim gestem me temito nebeskymi kvety obdarovava. Rozlehle panorama azuroveho more mne pripomina prvni den stvoreni. Slunce pro nas sviti zlatym jasem. Vidim zakriveni zeme.
Arturo, Daliho homme a toute faire, ohlasuje obed. Oba si zastrcime jasmin za usi, takze nas po cely den provazi bozska vune. Jidelna je malicka - sest stop na ctyri, ne vetsi nez predlozka na koberec. Naproti jedne bile stene je vestavena cementova lavice, pred ni stul stopu a pul siroky. Dali vklouzne do malinkateho kresilka, ktere zapada do vytesaneho vyklenku v protejsi stene. Obedvame v domecku pro panenky, ktery je tak neskutecny, jako bychom si jej predstavovali.
Predkladaji se nam syrovi morsti jezci, cokoladove kure a mravenci obaleni v cukru. Dali pozdvihne ostnateho morskeho jezka a pronasi svym jedinecnym vyrazivem: "Tvar je vzdycky vysledkem hledani v latce. Svoboda je beztvara. Morfologie, slovo vynalezene Goethem, ma nekonecne dusledky."
Pozdeji onoho roku 1962, kdyz jsme zpatky v New Yorku, vtrhne Dali do me loznice v St. Regis, pristoupi k oknu, roztahne zavesy, aby slunce mohlo proudit dovnitr, a vychrli na mne: "Priprav se. Budeme obedvat v Le Pavillonu se dvema nositeli Nobelovy ceny, Crickem a Watsonem. Znaji vsechna tajemstvi DNA. At jsi hotova do patnacti minut." Dali v rychlosti nacrtne kouzelnickym fixem dvojitou spiralu na zed a podepise ji. Jsem rozechvela pri predstave setkani s americkym genetickym badatelem Jamesem Dewey Watsonem a jeho anglickym protejskem Francisem H. Crickem z cambridgeske univerzity, kteri objevili, jak se geneticka latka v zivych bunkach dvoji. Noviny je vynasely do nebes.
V limuzine, kdyz jedeme pres dva bloky k restaurantu, Dali neni s to potlacit sve vzruseni. "Tihle dva geniove vstoupi do historie stejne jako ja. Jejich objev je vyznamnejsi nez vynalez ohne nebo psane abecedy."
Nasi dva geniove v restauraci jsou mladi a vyvedeni z miry Daliho zjevem a anglictinou. menu je francouzske. Dali jim objednava pyre z fazoli a tvrdi, ze to doda ziviny jejich kyseline deoxiribonukleove. Vyslovuje to? "Deee-oxyy-rrriiii-buoo-se-nukleova kyselina." V jejich ocich mohu cist, ze Daliho geneticky kod je pro ne dalsi hadankou. "Je zakodovan v katalanstine," vysvetluji.
Dali vytahne z kapsy humra. Crick a Watson upusti vidlicku. Dali vyklada: "Ponoril jsem tohohle humra do zlate lazne, abych mu propujcil nesmrtelnost."
Tohle nemohl byt ten zlaty humr z naseho prvniho setkani - tamten vyletel oknem. je to mozna potomek. Dali ho poklada doprostred stolu jako ozdobu. Crick se podiva na Watsona. Dali pokracuje: "pravidla dedicnosti jsou bozskeho puvodu. Vas objev je nejvyznamnejsi udalost od vytvoreni prosluleho Daliho obrazu Soft Watches, ktery je vesteckou predzvesti toho, ze rozlousknete geneticky kod." Dali o sobe casto mluvi ve treti osobe.
Dali ukaze na mou tvar a prohlasi: "Panove, muzete jakymkoli zpusobem vylepsit krasu a dokonalost tohoto obliceje?"
Crick poznamena: "Prave okno neni stejne jako leve."
Podivam se znepokojene do zrcatka v pudrence a zacnu se smat. Ve spechu, abych se nalicila, jsem si nalepila umele rasy jen na jedno oko.
Dali vyklada, ze ho vedecka literatura fascinuje a nedavno cetl, ze moc geniu obsahuje velke mnozstvi dusiku. "Jednou me premluvil, abych se napila jeho moci, ze se mi zvysi inteligencni kvocient. Naskakaly mi z toho jen pupinky," sdeluji nositelum Nobelovy ceny. Crick a Watson si najednou vzpomenou, ze musi stihnout letadlo. Chvatne mizi.
Kdyz jedeme limuzinou zpatky z padesate sedme do Padesate ulice, prohlasi Dali: "Prijde den, kdy budu schopen stvorit mnoho malych Daliu, srovnatelnych co do geniality." Hloubam o tomhle premisteni Boha ze stredu vesmiru.
Jednoho dne roku 1963 popijim v St. Regis caj se svym fantasmagorickym spolecnikem, kdyz k nasemu stolu pristoupi temer albin se strapatou parukou z umelych vlasu - bilou nahore, stribrnou uprostred a cernou vespod, s jakoby mysimi ocasky visicimi z boku na stranu. ten maly muz s jednim okem modrym a druhym sedym, s cervenozlutou pokozkou, kridovitou pleti, strnulym, prazdnym, uprenym pohledem a hipikopvskou naivitou, zdravi Daliho.
Dali me predstavuje. "Isabeau, rad bych ti predstavil Andyho Warhola. Andy, tohle je La Comtesse Isabeau de Baviere, rozena Collin Dufresne." Nejakym podivnym, temer neodolatelnym zpusobem nachazim v te male karikature muze zalibeni. Mam pocit, jako bych ho znala. Citim, ze mne to k nemu pritahuje.
"Ach, vy jste tak krasna," rika Warhol, "mela byste hrat ve filmu. Muzeme spolu natocit film?"
"Kdy?"
"Zitra"
str. 93-94
... Andy mi tvrdi, ze potrebuji nove jmeno. Nemuzu uzivat jmeno Isabelle Collin Dufresne. Nikdo neni s to je hlaskovat, vyslovit, zapamatovat si je. ...
... Kdyz ctu clanek o svetla a prostoru v casopise Time, narazim na vyraz "ultra violet". Zmocni se mne. ...
... Oznamuji Dalimu vyber sveho znovuzrozeneho jmena. Neni si jeho volbou zcela jist. Zni mu prasprilis vedecky. Je toho nazoru, ze potrebuji neco romantictejsiho, klasictejsiho. Chce me prekrtit na Isabeau, coz neni ani muzske, ani zenske jmeno. Casto mi rika Isabeau de Baviere. Opakuji: "Ultra Violet," a protahuji samohlasky do prehnane arie. Tentokrat se smeje. Nyni souhlasi. ...
str. 96-97
... Kdyz vpochoduji ve fialove parade do Daliho apartma, nabidne mi bonbonieru s kandovanymi fialkami macenymi v cukru, ktery nasakne fialkovym aroma, a bonbonieru s cokoladovymi mravenci, opravdickymi mravenci konzervovanymi v cokolade.
Zavaham, nez si vytahnu jednu kyticku ze zahonku fialek v krabicce. Pripadam si jako kanibal, pojidajici blizni sveho rodu. Ale opatrne si jednu vezmu - chutna to lahodne. Cokoladovi mravenci jsou neco jineho. Patri k Daliho sifram - vzdycky mu rikam, ze to urcite jsou ti mravenci, kteri lezou pres hodinky v nejznamejsim z jeho obrazu The Persistence of Memory. Vim, ze se ode mne ocekava, ze snim prinejmensim nekolik mravencu, a tak si jednoho hrdinne vlozim do ust a zaslechnu, jak mi krupne mezi zuby. Mam problemy s tim, abych ho spolkla. Predstavuji si, jak se to malinkate stvorenicko drape nozickama zpatky mym hrdlem, aby uniklo svemu osudu. Jeho pratele v krabici - je jich tam desive mnozstvi - nabidnu svym pratelum, abych vyzkousela jejich kuraz. ...
str. 102
... S Andy Warholem jsem se skutecne setkala predtim, nez jsem znala jeho jmeno a nez nas predstavil Dali. V roce 1961 sedim u pultu ve snack baru na rohu Osmdesate ulice a Madison Avenue vedle blondateho mladeho muze. ...
... Znovu se s nim nesetkam, dokud mne ho Salvador Dali nepredstavi se slovy: "Rad bych ti predstavil Andyho Warhola." ...
str. 112
... Vzpomenu si na jednu historku o Dalim. Vypravim Andymu, ze kdyz se Dali dostal do teto zeme, jednim z prvnich predmetu, ktere vytvoril, byl salek z cokolady s podsalkem, ukazka jedleho umeni. Vystavili je ve vyloze obchodu na Pate avenue. Dalimu se nelibil zpusob, jakym salek naaranzovali. Predpokladalo se, ze bude zaveseny ve vzduchu. Ale tady na Pate avenue, vsem na ocich, proste jenom trunil na stolku. Dali si stezoval tem, kdo meli na starosti vylohu. Ti odmitli jakoukoli zmenu, a tak v sobotu v poledne, kdyz byly na teto tride davy lidi, mrstil Dali do vylohy velikansky kamen. Samozrejme ze zastavil dopravu. Zatkli ho. Druhy den se objevil obrovsky novinovy titulek: SILENY SPANELSKY UMELEC SE ZAHROCENYM KNIREM ROZBIL VYKLAD NA PATE AVENUE. Od toho dne mel Dali slavu v USA zajistenou.
str. 122
... V prubehu sedesatych let se Andyho okruh zvetsuje: Tovarna se stava magnetem pritahujicim vic a vic lidi. Cim vic filmu natoci, tim vic penez potrebuje, tim vetsi je horecny shon a vzruch. Podkrovi se veseli. Stars a Superstars se veseli. Cely svet s nami chce vyletet do povetri. Je to bajecna, halucinogenni doba.
Jsem ve stredu toho deni, letam z Andyho sveta a svych ostatnich svetu sem a tam. Travim cas s Dalim, vidam pana XYZ, chodim na koktejlove party a dobrocinne baly s evropskymi prateli, cestuji do Evropy a zase nazpatek a navrhuji si svou ultrafialovou garderobu. Kazdy den ziju naplno a jeste dal, jako opila, v euforii, ve sve rovnomerne stoupajici prirozene vysi. ...
str. 131
... jestlize jsem odesla z Francie proto, abych poznala svet, tak jsem uspela. Prozivam zivot mezi slavnymi osobnostmi. Do roku 1964 bydlim na urovni v pokoji St. Regis Hotel, abych byla dnem i noci blize surrealistickemu mistrovi, ktery se stava mou posedlosti, a k dispozici mam lincoln continental s fialovym prouzkem po kazde strane pod okenky a se svym emblemem, propletajicimi se U a V, na dverich. Moje mala skica od Daliho zdobi strechu za hlavou ridice. To auto je dalsi dar od meho dosud zboznujiciho pana XYZ, stedreho darce cinzovniho domu, ktery vlastnim. ...
str. 135
... Prilezitostne se mnou Andy chodi k Dalimu na caj a jednoho dne v roce 1965 nas Dali vezme nahoru do atelieru v St. Regis. Mistnost je plna jeho hracek: diaprojektoru a balicku karet, ktere si promita temi pristroji, fotografii exotickych mist a krasnych lidi, vcetne tuctu a tuctu sebe sameho, starych vydani Scientific American, suchych kvetin, bile sadrove Venuse miloske, yardu rudeho sametu, lepenkove pyramidy, zivych pijavic v kaviaru, nekolika pozlacenych humru, krabu a morskych jezku. Andy v okouzleni zira na ten shluk podivnych predmetu. Pohrava si se stopu velkym, heliem naplnenym stribrnym hlidkovym balonem privazanym na provazku. "No to je fantasticke," vykrikuje. "Kde jste tohle sehnal?"
"Ve Schwarzove hrackarstvi," prozradi mu Dali.
O neco pozdeji, cestou k obchodu potravinove a zemedelske organizace F.A.O., mne Andy rika: "Vykasli se na Daliho. Je prilis stary a neni uz v kursu."
"Tisk mu porad venuje dost pozornosti."
Andy se usklibne.
V hrackarstvi koupime dva hlidkove balony. O te koupi nemam valne mineni az do pristiho roku, kdy se hlavni atrakci Andyho vystavy v Castelli Gallery stavaji jeho letajici polstare (Flying Pillows). Heliem naplnene obdelniky ze stribrneho mylaru, vetsi nez polstare do postele, jsou jasne odvozeny z hracek - hlidkovych balonu. maji snovou krasu oblacku v pokoji. Jeden vznesene vyplouva z okna galerie; par se jich v pristi sezone objevi jako rekvizity v jednom z baletu Merce Cunnighama, ale dalsi ctyri neprinesou odhadni cenu 20 000 dolaru jako pri aukci u Sothebyho na jare roku 1988. ...
str. 138-139
... Tentokrat se ma odvaha vytraci. Sklopim oci. Sinatra jde dal. Casto si rikam: Projevil opravdu zajem? Co kdyz jsem ho povzbudila koketni vyzvou? Byla jsem pro nej stradavym vytrzenim nebo zalem?
O tehle temer prohre premyslim o nejakou dobu pozdeji, kdyz se Sinatra dvori Mie Farrowove. Je jednou z dalinianu, clenkou Daliho krouzku obdivovatelu, intelektualni obdobou Sinatrovy bandy suntu. "Mela bych si ho vzit?" pta se Mia. Neni si dokonce ani jista, zda jsou Sinatrovy umysly vazne.
"Jak ho mam primet k tomu, aby se vyslovil?"
"To je velmi jednoduche," tvrdi Dali. "Vezmi si jednu ponozku zelenou a jednu cervenou."
"Co tim dosahnu?"
"Je to poutac."
Mia je zvykla na Daliho hadanky. Sedi tady a vypada jako krehky kvet. Ma dlouhe hedvabne plave vlasy. Obleka se do andelske bile. jeji plet a oci jsou pruzracne. Uposlechne Daliho pokynu. Za par dni ma kolem utlouckeho zapesti diamantovy naramek jako pro dite. Dal ji ho Sinatra. Usoudime, ze musi byt velmi zamilovany.
"Nyni," prohlasi Dali, "abys udelala rozhodujici tah, si obujes boty obracene."
Zpocatku neporozumime, ale pak pochopime, ze chce, aby si Mia obula botu na nespravnou nohu. "To ale bude bolet," ohrazuje se Mia.
Rok po jejich svatbe v roce 1966 popijime Sinatra, Mia, Dali, jeho zena Gala, ja a Chici, Daliho ocelot - jaka to sbirka italsky znejicich jmen! - v King Cole Room v St. Regis. Honosim se fialovymi saty, fialovym usmevem, fialovymi vlasy a fialovymi ponozkami. Sinatra si me prohlizi. "Vypadate jako fialova vlajka." ...
... Rok predtim mne Andy predstavil Johna Chamberlaina, maestra automobilovych vraku. Jeho asamblaz sestava z rozbitych aut. Patri k tem apacskym typum, ktere me vzdycky pritahovaly. ... O neco pozdeji, kdyz pri caji predstavim Chamberlaina Dalimu, prohlasi Dali: "Tenhleten je chimera". ...
str. 149-150
... Zavolam si z telefonniho automatu a vezmu si taxik na okraj mesta. Dali a ja obedvame v Pavillonu s Verushkou, modelkou, rodem Rushkou, ktera patri k favoritkam Vogue. Ma na sobe cerne prusvitne muselinove saty se svy tahnoucimi se od pasu k siji, ktere ji protinaji prsy, takze ji zakryvaji jednu petinu kazde bradavky. Muzi ziraji na tu zakrytou cast a zeny ziraji na zirajici muze. Musim se smat - zpusob oblekani ze stredu mesta prorazi do vysokych modnich kruhu. Dali je oblecen do zlate lame vesty a bile nacechrane kosile. Ja mam na sobe to, co je pro me tradicnim oblecenim: fialovou minisukni s fialovymi strevicky a fialovymi puncochami, a to se nezmeni az do zitrka do teze doby.
Dali recni o rohu nosorozce, udajne o nejpusobivejsim afrodisiaku na svete. Rika a protahuje pritom kazdou hlasku: "Neni jednoho dne, abych nepodekoval Sigmundu Freudovi za jeho objevne pravdy. Diky jemu se ve vsech mych obrazech podarilo nakreslit roh nosorozce. Dokonce i v mem slavnem obrazu Bread spociva roh nosorozce v kosiku. Musim vam nekdy dat nejaky prasek z toho rohu."
"Dekuji, ale ja opravdu zadne afrodiziakum nepotrebuju," ujistuji ho.
Dali pokracuje. "Kdyz me bylo deset, modlil jsem se na vsech ctyrech pred stolkem vyrobenym z rohu jednorozce."
Zda se, ze Verushka nevi, co si o tom vsem ma myslet.
Vytahnu blok a tuzku a obracim se k Dalimu: "Pro ten clanek, ktery pisu pro France-Amerique, potrebuji znat vasi definici surrealismu."
"Zachytit myslenky zivelne, bez iracionalniho a estetickeho natlaku, uplatnit paranoickou kritiku k osvobozeni cloveka od tyranie racionalniho sveta."
Rikam mu: "Myslim si, ze ja jsem se narodila jako surrealistka, ale vubec o tom nevim."
Pokracuje: "Neponechaval bych stranou ani krev, ani vykaly, ani ateismus, ani cirou intuici a pripojil bych sve stredozemni pokrytectvi nachylne k zvrhlosti. Ale Andre Breton me vyloucil ze skupiny, protoze jsem prilis fantaskni. Pro me nejdulezitejsi veci je dopustit se nejvetsiho mozneho poctu hrichu."
"Ja take-," ale Dali neni k zastaveni.
"Brzy jsem pochopil, ze nietzscheovsky Dionysos byl mym straznym andelem..." Pokousim se sledovat slovo od slova jeho surrealisticky monolog, ale pak ho necham, aby mne ovijel jako hudba. "Nakonec jsem se navratil k pravde apostolskeho rimskokatolickeho nabozenstvi, ktere se setkava s mou dalinianskou kosmogonii i jejimi matnymi poznatky, ktere predvidaji rozpad podstaty veci, s jejimi zrakovymi vjemy vyvolavajicimi halucinace, s jeji vzpominkou na muj andelsky nitrodelozni ztraceny raj."
Porovnavam tuhle zaplavu zasmodrchane retoriky s Andyho vahavymi odmlkami. Andy - aachchch! Podivam se na hodinky a letim. ...
str. 172
... Pak v jednu dobu udelal Salvador Dali sadrovy odlitek meho poprsi. Behem caje prisel do St. Regis specialista na kopie soch z Metropolitan Museum of Art. Dali a ja jsme pili caj s Marquesou de Cuevas, rozenou Marguerite Rockefellerovou. Po prvnim salku caje jsme se Dali a ja omluvili a vystoupili jsme do mezipatra, do pracovny klenotnika Carlose Alemany. Svlekla jsem se. Ten, co delal odlitek, si hral s mymi prsy a ruce se mu trasly, kdyz nanasel sadru. Chvili to potrva, nez sadra ztuhne, a tak jsem si pres sebe prehodila fialovou pelerinu zdobenou zlatem a Dali a ja jsme se znovu pripojili k markyze.
Kdyz jsme poslouchali, jak hraji na housle "O Sole mio", zatimco sadra vysychala a zarezavala se mi do prsou, vymenili jsme si s Dalim spiklenecke pohledy. Ten okamzik me potesil. ...
str. 179
... "Sex je iluze. Nejvic vzrusujici vec je nedelat to."
Slysela jsem totez rikat Daliho. Napodobuje Warhol Daliho? Anebo mysli Warhol jako Dali? ...
str. 230
... Jsem tak uchvacena tim, ze jsem zamilovana do umelce, protoze i kdyz jsem patrila k hornim deseti tisicum a byla Superstar a dostalo se mi uznani, penez a milencu, je to umeni, ktere patrilo k nejprinosnejsim prvkum meho zivota. Dava mi smysl byti a naplneni, duvod k zivotu. Navazala jsem jedinecne pratelske vztahy s umelci, od Daliho k Chamberlainovi, od Grahama k Warholovi. Portretovali mne. Byla jsem jak jejich duvernou pritelkyni, tak jejich kritikem. Podporovala jsem nezname umelce tim, ze jsem ziskala jejich dila a nekdy jsem z toho meli uzitek po financni strance oba, kdyz jsem jejich obrazy nebo sochy prodala dal. ...
str. 247
... Kdyz jsem byla teenager, odesla jsem z domova ve Francii jako cerna ovce. V roce 1975 se vracim jako ovce churava. ... Vyseknu ji proto poklonu a vypravim ji, jak jsem jednou byla u Chanelove v salonu na caji. Na kazdeho to udela ohromny dojem. "Koupila sis neco?" zepta se sestra.
"Ne, ja tam byla s Dalim." Vedi, kdo je to Dali, ale netouzi slyset vic. ...
str. 276
... V myslenkach se vracim k jednomu caji v roce 1974. Dali mne ukazuje miniaturni krajinu na vnejsim povrchu kovoveho prstence asi pul palce sirokeho a pul palce v prumeru. Tenhle kovovy prouzek sundal z propisovacky z umele hmoty a macel jej po nekolik dni ve vlastni moci. Moci zoxidoval na prstenci vzor nacervenalych, zelenavych skvrn, coz pripomina zivou scenu, odehravajici se pod sirym nebem. ...
str. 279
... zadusni vzpominkova mse za Andyho Warhola pokracuje ... Premitam o jeho poslednim dile The Last Supper, namalovanem vylucne v cerveni, jakoby opatrenem peceti Andyho krve, jeho poslednim odkazu. Jaky byl vyznam tohoto dila; bylo mineno vazne, nebo slo o vysmech? Andy tvrdil jednomu memu priteli, Pierru Restanymu, prednimu francouzskemu vytvarnemu kritikovi: "Tenhle obraz myslim vazne." To se odehralo v Milane v roce 1986, kdyz oba stali pred Andyho ztvarnenim Leonardovy Posledni vecere, kterou vystavoval nekolik bloku od originalu. Jak neskutecne, pomyslim si, ze korunoval v roce 1950 svou reklamni drahu titulem "Leonardo strevicku."
Vzpominam si, ze Dali vytvoril ohromujici Posledni veceri, nyni v National Gallery ve Washingtonu na vrcholu rozlehleho schodiste vedouciho do druheho patra. Marisol ztvarnil dalsi Posledni veceri, ve dreve, dvacet stop dlouhou, nyni v Metropolitan Museum v New Yorku.

Copyright c Ultra Violet, 1988