|
|
Pavel Štěpánek
"Československý malíř" Salvátor Dalí
Pavel Štěpánek, "Československý malíř" Salvátor Dalí (El pintor checoslovaco "Salvador Dalí"). Ateliér, 1989, n° 4, p. 6, il.
Zveřejněno s laskavým svolením autora Doc. PhDr. Pavla Štěpánka, Ph.D.
"Salvador Dalí, syn notáře z Figueras v Katalánsku, přišel do Univerzitního domova (v Madridu) o tři roky později než já. Věnoval se výtvarnému umění a už nevím, proč jsme mu říkali ,,československý malíř,,", vzpomíná ve svých pamětech Do posledního dechu slavný režisér Luis Bunuel. Oba vrstevníci se poznali v Madridu ve 20. letech a kamarádili se až do doby, kdy se objevila životní družka Dalího Gala, krátce po jejich spolupráci na filmech Andaluský pes a Zlatý věk, jež vznikly spojením snových představ obou autorů. Svým druhům budoucím tvůrcům umělecké "generace 27", mezi nimiž byli básníci Alberti, Lorca a Cernuda jej Bunuel představil slovy: "Československý malíř právě dokončuje velmi pěkný portrét". I když si Bunuel nevzpomíná proč, lze vyvodit, že přezdívku "československý" dostal Dalí asi pro své kuriózní jednání i oblékání, a bylo použito jméno tehdy právě vytvořeného "exotického" státu asi tak, jako se u nás hovoří o "španělské vesnici". Není to jediný "československý kontakt" Dalího. Když byl Bunuel ve službách španělské republiky, seznámil jej Dalí s Angličanem, který odkoupil celou jeho produkci za rok 1938 a chtěl pro španělskou republiku zakoupit v Československu bombardér výměnou za několik obrazů z Prada, což republikánská vláda nemohla přijmout.
Tyto fiktivní či epizodické vztahy k Československu však nezastiňuji skutečně ohromný vliv, který Dalího tvorba na naše umění měla, i když malíř sám se do Československa nedostal narozdíl od jeho kolegy Miróa. Jeho dílo tu pevně a dlouhodobě zapustilo kořeny a stalo se nedostižným vzorem.
Dalí byl přítomen na výstavě Poesie 1932 v Mánesu, byt' pouhými dvěma obrazy (Každodenní iluse a Automatický osud či spíše Automatické dění?) za poměrně levnou jednotnou cenu 9000 Kčs: bohužel se tehdy nenašel nikdo, kdo by byl býval schopen alespoň jeden obraz zakoupit. Na této výstavě se objevili čelní představitelé pařížské školy, zvláště surrealisté: Arp, Ernst, Giacometti, de Chirico, Klee, Masson, Miró, Paalen, Roux, Savinio a Tanguy, jimž tvořili protipól domácí umělci Filla, Hoffmeister, Janoušek, Makovský, Muzika, Stefan, Šíma, Štyrský, Toyen, Wachsmann a Wichterlová. Nemusíme ani připomínat, že v českém malířství surrealismus vytvořil jednu z nejplodnějších etap; k nejpodstatnějším vlivům patřilo, jak lze snadno vypozorovat, právě Dalího dílo. Ovšem sotva najdeme od třicátých do šedesátých let ve světovém výtvarném umění příslušníka avantgardy, jehož by se Dalího vliv tak či onak nedotkl. V českém prostředí to ukázala nedávná výstava skupiny Ra; dalíovská vlna zasáhla téměř všechny. Tito i jiní umělci převzali Dalího metodu často na vlastní náměty. Tato veristická tendence (druhou je miróovská linie absolutního surrealismu) se opírá o prostorové věrohodnou konkretizaci zachycení tzv. vnitřního modelu, který se chápe jako trojrozměrná konkrétní představa snového nebo fantazijního charakteru, čímž zvyšuje působivost zobrazení reality, která by mohla jinak zůstat mdlá, plochá, suchá a emocionálně nepůsobivá. Z Dalího sugestivního světa přejímali především dalíovskou morfologii anatomických deformací a tekoucích tvarů, znásobených do významově víceznačných srostlic, v nichž dochází k nerozlišenému prolínání živočišných, rostlinných i neživých forem. Dalíovskému uhranutí podlehli téměř všichni členové skupiny RA i mimo ní, kteří pak malovali výpravné snové kompozice v jeho duchu, zvláště Tikal. Ani Vítězslav Nezval neunikl v polovině 30. let zničujícímu vlivu dalíovské magie. Jeho básnická produkce a teoretické myšlení se propadá pod tíhou Dalího terminologie a typicky dalíovských metamorfóz. Vliv Dalího byl příliš neodolatelný a strhující i ve smyslu negativním: někdy šlo o trvalé opakování slohových cvičení na téma podvědomí.
I umělci mladších generací, např. M. Medek, vycházeli z Dalího imaginace, aby pak došli k výsledkům samostatným. Dlouhou dobu mohl být Dalí připomínán z nepochopení jen jako extrovert a podivín.
V r. 1967 připomněla Galerie D umělcův význam grafickými ilustracemi ke Zpěvům Maldororovým z r. 1924 z majetku PNP, kam se dostaly s Mackovou sbírkou. V duchu dalíovských vystoupeni stálo tehdy na pozvánce, že promluví sám autor . . . Před nesčetným publikem promluvil - z magnetofonového záznamu. Zanedlouho nato nám přiblížil Dalího osobnost svými fotografiemi Václav Chochola, jehož surrealistické nápady Dalí akceptoval a pózoval mu v bohaté sekvenci záběrů. V nedlouhém časovém odstupu dostal se k Dalímu sochař Josef Nálepa a z tohoto setkání si odnesl autentický portrét Dalího, který jinak nikdy nikomu takto nepózoval.
Surrealismus byl definován André Bretonem r. 1924 jako "čistý psychický automatismus, jímž má být vyjádřen ať doslovně, ať písmem, nebo jakýmkoli jiným způsobem skutečný průběh myšlení. Diktát s vyloučením kontroly rozumu mimo jakékoliv estetické nebo mravní zaujetí." Stručně řečeno, filozofie surrealismu spočívá ve víře ve vyšší reality jistých forem asociací do dnešního dne zanedbaných, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Znamená to vlastně tvorbu ve stavu krajně vystupňované představivosti, až na pomezí přeludů (halucinací) a blouznění (deliria), bez zásahu vědomí. Na surrealismu přitahovalo nejvíc dobrodružství svobody, ač někdy fiktivní, uprostřed konvencemi spoutaného a někdy i doslova zotročeného světa (nástup nacionálsocialismu v Německu).
Zdá se, že Dalí jako nikdo jiný dokázal intuitivně vycítit krizi malířství automatismu. Spoléhání na sen a automatismus se zdálo být Dalímu příliš pasivní, proto se dožadoval aktivní činnosti asociační síly se schopnosti organizovat a vytvářet objektivní náhodnost, která má sloužit k proniknutí tužeb člověka do světa. Svůj požadavek zformuloval v zásadách paranoicko-kritické metody, kterou sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: "Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů."
Tento stručný pohled na Dalího nemůže podrobně citovat jeho definice, tím méně je podrobit rozboru, a ještě méně se zabývat snad nejpřitažlivější sférou působnosti, jeho veřejnými vystoupeními, která stále stupňoval. Můžeme jen konstatovat, že rozpornost Dalího díla pravděpodobně vyvěrá z jeho schopnosti vynalézt absurditu. a to jak v malbě, tak v teorii a soukromém životě, schopností provokovat, šokovat, působit jako excentrik.
Dalí malíř, mystifikátor a exhibicionista proslul jako tvůrce provokativně hrůzyplných či groteskně úděsných vizí za použití iluzivního realismu akademického ražení, soupeřícího s barevnou fotografií, neboť ovládal akademické řemeslo až k virtuozitě. ale přitom ji přesahuje. Působil zvláště jeho smyslový exhibicionismus, sexualita. přesná technika a dokonalá kresba, archimboldovská dvojznačnost a proměna.
Jedno nelze opomenout: Dalí vytvořil mj. v avantgardním umění nový typ obrazu, vyslovujícího se k historickým událostem. I jím ovlivnil českou malbu. V ovzduší vzrůstajících konfliktů 30. let Dalí namaloval svůj známý obraz Výstraha před občanskou válkou, "měkkou konstrukci s vařenými boby". Sám jej charakterizoval následovně: "Často se mi objevovala předtucha občanské války ve Španělsku . . . , kde velké lidské tělo . . . se samo Škrtí v deliriu . . ." Název se shoduje dokonale s Dalíovými proroctvími" (dokončil jej šest měsíců před vypuknutím). Čeští umělci reagovali podobně, i když ne s takovým předstihem, jednak na španělskou občanskou válku, jednak na nacistické nebezpečí a nakonec i na přepadení Československa.
Na sklonku života se Dalí vrátil ke klasicismu renesančnímu, pak k umění baroknímu a tím i k malbě s tematikou náboženskou. Jak to sám definoval, ovládal prostředky, jimiž vládli velcí realističtí malíři 17. století malovat realisticky podle iracionálního myšlení, podle neznámé obrazotvornosti.
Po dlouhé nemoci Salvador Dalí dne 23. ledna 1989 zemřel v rodném městě Figueras ve věku bezmála čtyřiaosmdesáti let.